Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nikolaj Vasiljev

 

Nikolaj Vasiljev (také Nicolas Vassili nebo Wassily) je postava, která se objevuje zejména na stránkách dobového tisku. O jeho skutečném životě v podstatě žádné záznamy neexistují.
Podle článků v novinách se Vasiljev narodil v roce 1847 v Tiraspolu v tehdejším carském Rusku do zámožné rodiny. Vystudoval Oděskou univerzitu. V 25 letech se stává jedním z vůdčích osobností Skopců (sekta kastrátů působící v Rusku). Skopci jsou považováni za nebezpečnou sektu a jsou pronásledováni. Proto se nakonec Vasiljev rozhodne v roce 1872 emigrovat do Paříže. Po několika měsících si pronajme byt v Rue Mouffetarde. Ve dne je ponořen v náboženských knihách, zatímco v noci se vydává do ulic, kde vyhledává prostitutky, kterým s oblibou káže o pokání, nápravě a ponouká je, aby se připojily ke Skopcům. Brzo si vyslouží přezdívku Spasitel ztracených duší.
Mezi místními prostitutkami je i jistá Madeleine, do které se Vasiljev zamiluje. Potkává ji na Rue Richelieu. Vasiljev doufá, že zachrání její duši a najde ji podnájem u bohabojné obchodnice Guidardové v Rue Serrurier. Najde ji i práci tkadleny. Po několika týdnech ovšem Madeleine zmizí. Vasiljev všeho nechává a vydá se ji hledat. O 2 měsíce později ji nalezne na místě, kde ji spatřil poprvé, na Rue Richelieu. Je nad slunce jasnější, že se vrátila ke svému starému zaměstnání. Vasiljeva popadne vztek a několikrát ji bodne do zad. O dva dny později je na ulici Faubourg St. Germain nalezena další zavražděná prostitutka. O další tři dny na to je v tratolišti krve nalezena další ubodaná prostitutka, tentokrát v Quartier Mouffetarde. Během dvou týdnů je v okolí pařížského Pantheonu ubodáno dalších pět prostitutek. Žádná z obětí nebyla okradena, loupežný motiv je tím pádem vyloučen. Vasiljev je nakonec dopaden, když při jeho dalším útoku se jeho oběť zoufale brání a nakonec si dokáže přivolat pomoc.
Během soudního procesu s Vasiljevem jeho obhájce tvrdí, že jeho klient trpí těžkou duševní poruchou. Soud tomuto tvrzení uvěří a Vasiljev je poslán do soukromého blázince v Bayonne. Podle některých novinových článků zde zůstal až do propuštění, jiné uvádějí, že byl převezen do Ruska, kde strávil 16 let v blázinci v Tiraspolu. Na čem se novináři shodnou je fakt, že 1. ledna 1888 je Vasiljev z blázince propuštěn. V novinových článcích je Vasiljev popisován jako vysoký, hubený, svalnatý muž s bledou, jakoby voskovou pokožkou (zřejmě vedlejší efekt kastrace). Měl černé oči.
Bohužel, žádnému z badatelů se nikdy nepodařilo vypátrat jediný důkaz o Vasiljevově existenci. Dáno je to i rozpadem Sovětského svazu, kdy se spousta dokumentů nenávratně ztratila. V Tiraspolu byly ve druhé polovině 19. století dvě školy, kde se studenti připravovali na univerzitu. Byla to Tiraspolská střední škola a Tiraspolská ortodoxní církevní škola. Dokumenty o jejich tehdejších studentech bohužel chybějí.
Podle novinových článků Vasiljev dále studoval na Oděské národní univerzitě. Ta byla otevřena v roce 1865. Vasiljev emigroval do Francie v roce 1872 a ještě předtím se stihl stát hlavou sekty Skopců. Je tedy zřejmé, že Vasiljev musel být jedním z prvních studentů na Oděské univerzitě. V jejich záznamech je ovšem první zmínka o studentovi jménem Vasiljev až z roku 1890. Na druhou stranu je také pravda, že mezi prvními studenty několik přijelo právě z Tiraspolu.
I ona zmínka, že Vasiljev v Paříží během dne ležel v náboženských knihách je značně podivná. Sekta Skopců totiž neuznávala ani Bibli, natož pak ostatní knihy. Pohled Skopců na svět byl zahrnut v jejich náboženských písních.
V roce 1818 ruská policie odhalí úkryt několika prominentních Skopců v Petrohradě v domech obchodníků Solodovnikova a Vasiljeva. Mezi nimi byl i zakladatel této sekty Kondratěj Selivanov a žena jménem Bogoricová, kterou Skopci uctívali jako božstvo. Neexistuje ovšem žádný důkaz, že šlo právě o dům, ve kterém bydlela rodina Nikolaje Vasiljeva.
Nejpodivněji na celém příběhu působí ta část o Vasiljevově řádění v Paříži. Když byl na toto tázán bývalý šéf La Sureté (francouzská policie), odpověděl, že k žádným vraždám v Paříži v roce 1872 nedošlo. První případ, který by snesl jakousi podobnost s vraždami Rozparovače, se odehrál v roce 1875. Jakýsi muž zde děsil ženy v Rochechouart. Celkem zaútočil na pět nebo šest žen. Byl to cizinec, nikoli však Rus. Navíc žádná z jeho obětí nezemřela.
Ani tak ovšem Vasiljevova „kariéra“ v novinách neskončila. 17. listopadu 1888 petrohradské noviny Novosti publikovaly krátký článek o vraždě Mary Jane Kellyové a spekulovaly o identitě tajemného londýnského vraha. Opět tu padlo jméno Nikolaj Vasiljev. Obdobné články se poté objevily i v britském tisku, konkrétně v Pall Mall Gazette, Daily Telegraph a Star. Je tu ovšem celkem podstatná změna. Už se zde o Vasiljevovi nemluví jako o členovi sekty Skopců, ale jako o fanatickém anarchistovi. Není od věci připomenout, že několik anarchistických skupin v Rusku bylo úzce propojeno právě s náboženskou sektou Skopců.
V té době měla carská tajná služba své ředitelství na ruském konzulátu v Paříži. Jejich největším cílem bylo přimět Francouze k nenávisti k ruským radikálním anarchistickým skupinám. Za tímto cílem podnikla tajná policie několik provokací, které měly sloužit k tomu, aby přesvědčily francouzskou veřejnost o nebezpečnosti těchto emigrantů. Šéf tajné policie Rachkowski za tímto účelem platil několika novinářům, aby psali články příznivé k ruským zájmům a dokonce založil několik prorusky smýšlející časopisů. Všechny výše zmiňované novinové články byly napsány na základě článků napsaných ve Francii. Nelze zcela vyloučit, že právě ony pocházely od ruské tajné policie nebo jí spřízněných novin. V těchto článcích se také mluví o tom, že Vasiljev se po svém příjezdu do Londýna ubytoval u svých krajanů ve Whitechapelu. Tím chtěli Rusové docílit jediné věci. A to, že Scotland Yard začne vyslýchat ruské emigranty po celém Londýně. Tyto cenné dokumenty by se pak dostali do rukou ruských agentů, kteří působili ve Scotland Yardu. Faktem totiž je, že se carské policii podařilo infiltrovat a následně i demoralizovat skupinky ruských emigrantů v podstatě po celé Evropě. S jedinou výjimkou. A tou byla ruská komunita v Londýně. A určitě by Rusům hrálo do karet i to, že by proti ruským emigrantům poštvali veřejnost v Londýně. Tajná policie určitě spekulovala s tím, že vraždy budou pokračovat i po smrti Mary Jane Kellyové. A s každou další mrtvou ženou se bude zloba Londýňanů obracet proti ruské menšině ve Whitechapelu. Vraždy ovšem ustaly a carská policie tak o celou záležitost ztratila zájem. V roce 1889 se už jméno Vasiljev v žádném novinovém článku neobjeví.
Je možné, že něco ze života údajného Nikolaje Vasiljeva je založeno na skutečnosti. Většina je ovšem pouhou smyšlenkou novinářů a dost možná i ruské tajné policie. Že by se v jeho případě jednalo o Jacka Rozparovače, je téměř vyloučeno.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA