Jdi na obsah Jdi na menu
 


James Maybrick

maybrick-1.jpgJames Maybrick se narodil 24. října 1838 v Liverpoolu. Sčítání lidu v roce 1871 ukazuje, že Maybrick žil se svou matkou v Londýně. O dva roky později zakládá se svým bratrem Edwinem společnost Maybrick and Company a začíná obchodovat s bavlnou. V roce 1874 vzniká pobočka firmy v americkém Norfolku. Tři roky po připlutí do USA Maybrick onemocní malárií. Po neúspěšné léčbě chininem se Maybrick uchyluje k užívání strychninu a arzenu, který používá i na posílení své mužnosti. Dnes se používání strychninu či arzenu jako léku může zdát těžko pochopitelné, ale na konci 19. století to byla vcelku běžná praxe. Maybrick si tím každopádně pomaličku kope vlastní hrob. 12. března 1880 Maybrick opouští Ameriku na palubě lodi SS Baltic. Zde se oznamuje s Florence Chandlerovou, známou jako Florie. Tato osmnáctiletá blondýnka s modrýma očima pocházela z Alabamy, a i když byla o 24 let mladší než Maybrick, okamžitě mezi nimi přeskočila jiskra. A to tak mocně, že jen co loď dorazila ke břehům Anglie, dvojice již plánovala svatbu na příští léto. James Maybrick a Florie Chandlerová se vzali 27. července 1881 v Londýně. Již 8 měsíců po svatbě Florie porodila syna, který dostal jméno John Chandler.

Teď na chvíli odbočím a zmíním se o pátrání skotského právníka Williama MacDougala, který přišel s tvrzením, že v Maybrickově životě existovala ještě jedna manželka. I když neexistuje jakýkoliv důkaz o tomto sňatku, existují záznamy o jisté Sarah Ann Robertsonové, která ovšem na několika listinách figuruje jako Sarah Ann Maybricková. V závěti jejího otčíma se o ní dokonce mluví jako o Sarah Ann Maybrickové, manželce Jamese Maybricka. A v jejím úmrtním listu je jako jméno udáno: Sarah Ann Maybricková-Robertsonová. Není jistě bez zajímavosti, že část svého života bydlela v těsné blízkosti Whitechapelu…
Ale zpět k Maybrickově manželství s Florie. Nějakou dobu rodina pobývala střídavě v Anglii a ve Státech. 22. srpna 1884 byl Maybrick kvůli zhoršující se ekonomické situaci nucen zavřít pobočku v Norfolku a i s rodinou se trvale přestěhoval do Liverpoolu. Finanční krize ho ovšem dostihla i v Anglii. Díky tomu byl Maybrick stále více sklíčený, čemuž nepomohl ani jeho zhoršující se zdravotní stav. Maybrick vše řešil tím, že si ještě zvýšil dávkování svých „léků“. 20. června 1886 se manželům narodila dcera Gladys Evelyn. Jinak to ovšem v jejich manželství začíná povážlivě skřípat. V roce 1887 Florie zjistí, že Maybrick má poměr s jinou ženou (že by Sarah Ann Robertsonová?). V ten stejný rok ovšem Florie manželovy vše oplácí tím, že se zaplete s překupníkem s bavlnou Alfredem Brierem. V té době už manželé spávají v oddělených postelích.maybrick2.jpg
V březnu 1888 se manželé Maybrickovi stěhují necelou míli daleko, do luxusního sídla Battlecrease House. Ani nový domov však manželství nezachrání. Maybrick je stále skleslejší, stává se z něj hypochondr a trpí značnými výkyvy nálad. Krize vyvrcholí 29. března 1889, kdy Florie skončí s modřinou pod okem. 24. dubna téhož roku Florie koupí tucet mucholapek. Naprosto triviální záležitost, které ale zřejmě litovala až do konce svého života. 26. dubna dostává Maybrick další zásilku svých „léků“ a hned druhého dne vážně onemocní, zřejmě z předávkování. I přes návštěvy jeho lékaře se Maybrickův zdravotní stav nelepší a 11. května 1889 v 08:40 James Maybrick umírá.
Ještě za Maybrickova života byla Florie podezřelá z jeho otravy. Přestože to vše bylo založeno jen na různých drbech, Florie byla 14. května obviněna z vraždy svého manžela. 30. května byl James Maybrick exhumován a při ohledání bylo v jeho těle nalezeno nezanedbatelné množství arzenu. 31. června byl zahájen soud s Florie Maybrickovou. Maybrickovi bratři, služebnictvo i lékaři, ti všichni svědčili proti Florie. Celý soud byl neuvěřitelnou fraškou. Veškeré důkazy proti Florie byly založeny jen na informacích z doslechu a různých dohadech. A naopak veškeré důkazy svědčící ve prospěch obžalované byly kategoricky odmítány a svědci nebyli vůbec vyslyšeni. To, že Maybrick si během života vypěstoval silný návyk na arzenik, se u soudu vůbec neobjevilo. Samotný soudce James Fitzjames Stephen (mimochodem, jeho syn J. K. Stephen se sám stal podezřelým v Rozparovačově případu) během soudu několikrát pronesl plamennou řeč proti Florie Maybrickové. Té nepomohl ani obhájce, který byl opravdu mimořádně neschopný. Celá žaloba byla založena na tom, že Florie získala arzenik z mucholapek, které koupila těsně před vypuknutím manželovy nemoci. Nic nebylo platné, že v Maybrickově těle nebyla nalezena žádná vlákna z mucholapek a ani to, že z mucholapek by nebyla schopna získat dostatečné množství arzenu k tomu, aby mohla svého manžela otrávit. Porotě zabralo rozhodování jen 35 minut. Verdikt byl jednoznačný. Florence Maybricková je vinna smrtí svého manžela! Rozsudek pak již nikoho nepřekvapil: trest smrti oběšením.
Proces s Florie Maybrickovou si vysloužil značný ohlas veřejnosti. Za osvobození Florie se zasazovalo několik prominentních lidí, včetně tří amerických prezidentů. Florie Maybricková přežila nejen hrozbu šibenice, ale i nemoc, pobyt na samotce a nucené práce. Nakonec byla po 15 letech propuštěna v roce 1904. Jen tak na okraj, soud s Florie Maybrickovou byl posledním případem soudce Stephena. Nedlouho po něm se u něj začala projevovat duševní choroba a Stephen zemřel v roce 1894 v blázinci v Ipswitchi.
Florie se po propuštění na chvíli uchýlila do kláštera, poté odcestovala do Francie a nakonec se vrátila domů, do Ameriky. V roce 1904 vydala své paměti pod názvem „Mých 15 ztracených let“. V roce 1918 se usazuje v Gaylordsville. Stává se stále více samotářskou a vrací se ke jménu Chandlerová. Umírá v roce 1941 ve věku 79 let.
Příběh Jamese Maybricka nikdy nebyl spojován s případem Jacka Rozparovače. Až do roku 1992, kdy byl nalezen údajný Maybrickův deník, ve kterém tvrdí, že to byl právě on, kdo byl tajemným whitechapelským vrahem. V deníku není napsáno, kdo je jeho autorem, ale ze spousty indicií a odkazů musí být čtenáři jasné, že jím byl právě James Maybrick. Autor se zde pečlivě rozepisuje o pěti vraždách londýnských prostitutek, které bývají připisovány právě Jacku Rozparovači a o dvou dalších vraždách, jež badatelé nejsou schopni přesněji určit. Jako první s deníkem přišel Michael Barrett, dřívější obchodník se starým železem, který tvrdil, že ho dostal v hospodě od svého přítele Tonyho Devereuxe. Když byla tato verze o nalezení deníku zpochybňována, začala Barrettova manželka Ann tvrdit, že deník je v majetku její rodiny již od nepaměti a že ona sama je vzdálenou příbuznou Florie Maybrickové. A protože měl Barrett literární ambice, požádala proto Devereuxe, aby mu deník předal. Nechtěla totiž, aby její manžel věděl, že jde o majetek její rodiny, protože Barrett měl velmi napjatý vztah s jejím otcem. Objev deníku vyvolal bouřlivé diskuze jak mezi odborníky, tak i mezi laickou veřejností. Většina badatelů již od počátku nevěřila v autentičnost deníku a mezi znepřátelenými stranami vzplály vášně a v debatách se pro ostřejší slova nešlo daleko.
Deník prošel několika testy, jejich výsledky však byly mnohdy protichůdné a ke konečnému verdiktu nevedly. Zdá se, že papír v deníku je autentický, u inkoustu se odborníci na jednoznačné odpovědi neshodli.
V červnu 1993 přišel Albert Johnson Wallasey s kapesními hodinkami, které mají na vnitřní straně víka vyryto „J. Maybrick“, „Jsem Jack“ a monogramy všech kanonických obětí Rozparovače. I tyto hodinky byly podrobeny několika zkoumáním odborníků. A výsledek? Rytiny jsou evidentně staršího data, ale přesné datum není možné určit. Stejně tak nelze stoprocentně vyloučit ani novodobé padělání, i když by k němu byly zapotřebí značné odborné znalosti.
V roce 1995 se Barrett v místopřísežném prohlášení přiznává k autorství deníku (jeho text je na konci tohoto článku). Svoje přiznání prostřednictvím svého advokáta posléze odvolá, pak se znovu přizná a nakonec vše zase odvolá.
Jelikož výsledky testů nám nepomohou nalézt odpověď na otázku, zdali je deník pravý, musíme se podívat na jeho obsah a formu. Tady už se ale začínají objevovat povážlivé trhliny v teorii o Jamesi Maybrickovi jako autorovi tzv. Deníku Jacka Rozparovače.
Jedním z argumentů zastánců pravosti deníku je to, že ve dnech vražd Maybrick nebyl v Liverpoolu. Odvolávají se na návštěvy lékařů u něj doma, což byly dny, kdy Maybrick prokazatelně v Liverpoolu byl a naopak ve dnech, kdy došlo k vraždám, žádnou návštěvu lékaře v plánu neměl, tudíž mohl klidně odjet do Londýna a tam spáchat oněch 5 vražd. Pravda je ovšem ta, že k vraždám Jacka Rozparovače došlo vždy o víkendu. Nevím sice, jaká byla praxe viktoriánských lékařů, ale ani v dnešní době není moc časté, aby lékař chodil za pacienty o víkendech.
Naopak, nejpádnějším argumentem odpůrců pravosti deníku je existence notářsky ověřené poslední vůle Jamese Maybricka. Její písmo se totiž absolutně neshoduje s písmem v deníku. Zastánci pravosti oponují tím, že ona poslední vůle je podvrh, kterého se dopustili Maybrickovi bratři. Jako důkaz považují to, že v Maybrickově poslední vůli je špatně napsáno jméno jeho dcery. To je sice pravda, ale na druhou stranu i v deníku se objevuje podobná chyba a to, když pisatel označuje jednoho z Maybrickových bratrů jako textaře, přičemž ve skutečnosti to byl hudební skladatel. Je tu samozřejmě ještě možnost, že Maybrick byl rozpolcená osobnost (tzn., že trpěl tzv. mnohočetnou poruchou osobnosti), kdy se u člověka projevují nejen změny chování, ale i změna rukopisu. Pak se ale nabízí jedna otázka: Jak to, že se tedy Maybrickovo písmo nemění i v průběhu psaní deníku?
Dalším rozporem je i to, že vzhledem ke skladbě vět je zřejmé, že deník psal evidentně někdo vzdělaný. To se ovšem neslučuje s některými pravopisnými chybami a to včetně začínání vět malými písmeny. Nejde dost dobře dohromady, aby někdo vytvořil vcelku složité souvětí a pak v něm napráskal plno pravopisných chyb. Tak trochu to působí jako slavný dopis „Váženej šéfe“, kde se pisatel také dopustil řady pravopisných chyb. Ale je to opět stejný problém, rukopis deníku a onoho dopisu je naprosto rozdílný. Objevil se i argument, že Maybrick zkrátka nebyl zvyklý psát dopisy nebo že byl dopis psán ve spěchu. První argument snad ani nemusím komentovat a myslím, že každý z Vás někdy něco psal v rychlosti, ale určitě se Vám kvůli tomu kompletně nezměnil rukopis. Spíše to vypadá, že se někdo snažil v deníku onen slavný dopis napodobit.
Navíc, deník rozhodně nepůsobí, že jej psal někdo s návykem na arzen. V deníku se totiž velice málo škrtá. A když už, tak celé věty. Jen si zkuste napsat několik složitějších vět pod vlivem pouhého alkoholu. Uvidíte, že buďto to nebude dávat smysl nebo později zjistíte, že je tam plno pravopisných chyb. V údajném Maybrickově deníku nic takového nenajdete. Slova jsou tu zapsaná tak, jak autorovy vyvstala na mysli a kupodivu dávají smysl! Samozřejmě, pravopisné chyby tu jsou a dalo by se argumentovat tím, že si jich autor jednoduše nevšimnul. Potom je ale s podivem, že pokud se mu nezamlouvala nějaká věta nebo rovnou celý odstavec, tak daný úsek přeškrtl a začal znovu. A to vše pod vlivem arzenu…
Další podivností je to, že v deníku je vytrženo několik stran. Zastánci pravosti deníku tvrdí, že je Maybrick zkrátka vytrhl. Na druhou stranu je ale stejně tak dobře možné, že padělatel si pořídil knihu nebo deník z viktoriánské éry a tyto stránky vytrhl proto, že byly z jiného papíru a působily tak nevěrohodně.
Na Maybricka ani nesedí popis Rozparovače, jak ho uvedli svědci. Všichni podezřelého popisují jako muže kolem 30 let. Maybrickovi bylo ale v době Rozparovačových vražd 50 a měl již šediny. Těžko byste o někom s šedými vlasy řekli, že má 30 let. Zastánci pravosti deníku sice přišli s tvrzením, že se svědci mohli splést, ale jen těžko se dá uvěřit, že by se tolik lidí shodlo na jedné věci a přitom se všichni mýlili. Dalším jejich argumentem je údajná Maybrickova podoba s podobiznou Rozparovače jak jí otiskl Daily Telegraph. Zarážející je hlavně jejich tvrzení ohledně stejných vlasů. To je velice podivné, protože na obou kresbách má jak Maybrick tak i vrah na hlavě klobouk! Jediná podobnost je ta, že oba muži mají knír…
Velmi podivné jsou i popisy vražd v deníku. Zatímco o kanonických vraždách, které jsou velmi dobře zdokumentované, se pisatel rozepisuje do nejmenších detailů, o dvou ostatních vraždách se jen letmo zmíní. Badatelé dokonce ani nejsou schopni podle tohoto neurčitého popisu určit, o jaké vraždy se vlastně jedná! Trochu to člověka přivádí na myšlenku, že člověk, který deník psal, se jistě do detailu seznámil s notoricky známými vraždami Rozparovače, ale zároveň věděl, že v současné době se má všeobecně za to, že ještě před nimi whitechapelský vrah pravděpodobně mohl zavraždit i jiné ženy. Proto se rozhodl, že se o nich v deníku také zmíní. Jenže tady již neměl k dispozici takovou podporu v archivních materiálech a tak ze strachu, že udělá nějakou chybu, se o těchto vraždách nerozepisuje. Ale ani u dobře zdokumentované vraždy Mary Jane Kellyové se nevyvaroval chyby, když špatně uvedl, kde byla nalezena odříznutá ňadra oběti.
Ještě jednou se vrátím k poslední vůli Jamese Maybricka. Mnoho zastánců pravosti deníku se pozastavuje nad tím, že Maybrick v ní téměř všechno odkázal svým bratrům a manželku nechal v podstatě bez prostředků. To považují za důkaz, že poslední vůli zfalšovali Maybrickovi bratři. Tak nějak ale zapomínají na to, že samotný deník je plný psychopatické nenávisti k Florie. Takže lidé, kteří věří v jeho pravost, by přece neměli být překvapení, že někdo takový své manželce téměř nic neodkáže. Alexandr MacDougall (jeden z největších zastánců pravosti deníku) dokonce tvrdí, že takovou poslední vůli by nemohl napsat žádný normální otec a manžel. Těžko uvěřit, že něco takového říká člověk, který Maybricka považuje za sexuálního maniaka.
Zastánci pravosti deníku přišli také s teorií, že Maybricka opravdu otrávila jeho manželka a to proto, že zjistila, že její manžel je Jack Rozparovač. Jako důkaz jim slouží úryvek jednoho jejího dopisu, ve kterém stojí: „…to co mi řekl, byla lež, jen mě chtěl vyděsit, abych mu řekla pravdu.“ Nevím, ale takto si nepředstavuji reakci ženy, která zjistila, že je její manžel sériový vrah. Navíc z její reakce je jasné, že Maybrickovi nevěřila, takže se nedá předpokládat, že by ho pak kvůli tomu otrávila. Spíše to vypadá, že Maybrick řekl Florie, že ji viděl s jejím milencem a doufal, že mu pak jeho manželka řekne celou pravdu o jejím mimomanželském poměru. A navíc je velice nepravděpodobné, že by se o faktu, že její manžel byl notoricky známý vrah prostitutek, nezmínila ve své knize „Mých 15 ztracených let“.
Dalším argumentem potvrzujícím pravost deníku mají být nálezy na místech činu. Pokud se podíváte na slavnou fotografii těla Mary Jane Kellyové, tak v horní části fotky si povšimněte dvou stříkanců krve, které jakoby tvořily písmena F a M. To mají být monogramy Maybrickovy manželky – Florence Maybrickové (nenávist k ní měla být spouštěcím mechanismem  Maybrickova vražedného běsnění). Nepopírám, že na fotografii něco podobného je, ovšem stejně tak dobře by to mohlo být P a M. Mohou to také být jen stříkance od krve, které náhodou něco připomínají. A ani není jasné, že jde opravdu o krev. Přijde mi krajně nepravděpodobné, že by si policisté nevšimli těchto dvou písmen napsaných krví na zdi. Dalším důkazem má být nález roztrhnuté obálky na místě vraždy Annie Chapmanové, na které má být písmeno M v místě, kde se obvykle píše jméno adresáta. Bohužel, zbytek obálky na místě činu nebyl nalezen a s ním tak zůstává záhadou i adresa, na kterou měl být dopis doručen. Těžko lze ale předpokládat, že adresátem měl být Maybrick. Neznám snad nikoho, kdo by jméno adresáta začínal jeho příjmením. A pokud M mělo znamenat Mr. nebo Mrs., tak mohl být adresátem úplně kdokoliv.
Zastánci pravosti deníku přišli i se smělým vysvětlením záhadného nápisu na zdi v Goulston Street, který zní: „The Juwes are not the men that will be blamed for nothing“. Nápad, že ono Juwes je vlastně jen nečitelné James, je dosti nesmyslné. Když si větu přeložíme, tak by v tomto znění vypadala takto: „James nejsou lidé, kteří budou obviňování nadarmo.“ Mě to tedy žádný hlubší smysl nedává. Všeobecně přijímané vysvětlení, že pisatel chtěl napsat „Jews (Židé)“ je mnohem logičtější a navíc sedí i do zbytku věty. Navíc neexistuje jediný důkaz, že tento nápis psala ruka whitechapelského vraha.
Ještě je tu otázka nalezených kapesních hodinek s vyrytým „J. Maybrick“, „Jsem Jack“ a s monogramy všech kanonických obětí Rozparovače. Objevil se argument, že vyryté písmo na hodinkách je velmi podobné tomu v údajném Maybrickově deníku. To se mi zdá dost podivné. Nevěřím totiž tomu, že někdo má stejný rukopis, když píše na papír a když vyrývá něco do mosazi. A pokud ano, tak to spíše signalizuje, že se „rytec“ opravdu snažil, aby bylo písmo shodné nebo alespoň podobné. Proč by se o něco takového Maybrick snažil?
A jaký je tedy konečný verdikt ohledně deníku Jacka Rozparovače? S největší pravděpodobností se jedná o podvod. Pokud se tedy neobjeví nějaký nový důkaz potvrzující jeho autentičnost.
 
 
Místopřísežné doznání Michaela Barretta (údajného objevitele deníku) z 5. ledna 1995
 
Místopřísežné prohlášení:
Já Michael Barrett uvádím následující:
Jsem bývalý obchodník se starým železem. Bydlím sám v XXXXXXXXXXXXXXX, v současné době jsem kvůli nehodě v pracovní neschopnosti a musím navštěvovat nemocnici. Zrovna dnes jsem byl informován, že možná bude nutné, aby mi byly amputovány dva prsty na pravé ruce.
Od prosince 1993 jsem se prostřednictvím tisku snažil kontaktovat paní Harrisonovou (autorku knihy Deník Jacka Rozparovače), abychom odhalili padělání údajného deníku Jacka Rozparovače.
Nikdo mi nebude věřit, ale ve skutečnosti vlivní lidé v nakladatelství i ve filmovém průmyslu dělali vše pro to, aby mě zdiskreditovali a dokonce zašli tak daleko, že přišli i s novými fakty ohledně deníku a jeho objevení.
Skutečnost se má takto:
Já, Michael Barrett jsem autorem deníku, který napsala má manželka Anne Barrettová podle mých poznámek a mého diktátu.
Nápad na napsání deníku vzešel z diskuze mezi mnou, mou manželkou Anne Barrettovou a našim přítelem Tonym Devereuxem. Začali jsme pečlivě studovat případ Jamese Maybricka a jeho život a snažili se ho propojit s případem Jacka Rozparovače. Brzy jsem poznal, že Maybrick je vhodný kandidát na Jacka Rozparovače. Nejdůležitější bylo, že se již nemohl našemu nařčení bránit. Jsem si jistý, že Maybrick nebyl Jack Rozparovač, ale data, místa, jeho návštěvy Londýna, to vše perfektně sedělo. Bylo to celkem snadné. Tehdy jsem řekl své manželce Anne: „Bude to bestseler, to musí vyjít!“
Teď už zbývalo najít jen vhodný materiál pro psaní: papír, pero a inkoust. Tomu jsem připisoval značnou důležitost.
Přibližně v lednu nebo únoru 1990 jsme se s manželkou rozhodli začít psát. Anne objednala červený deník za 25 liber. Bohužel si již nemohu vzpomenout na název firmy, jen na to, že za deník platila šekem. Když nám byl konečně deník zaslán poštou, zjistil jsem, že to bylo zbytečné, protože byl moc malý. V současné době je tento deník v majetku mé manželky. Vlastně si o něj vysloveně řekla, a když jsem ji navštívil na její adrese XXXXXXXXXXXXXXXXXX, viděl jsem ho tam.
V té době jsme také celou záležitost prodiskutovali s Williamem Grahamem, otcem mé manželky. Řekl nám, že je to dobrý nápad, s kterým můžeme uspět, a dokonce mi dal 50 liber na nezbytné náklady spojené s psaním deníku.
Někdy na konci ledna 1990 jsem navštívil aukci Outhwaite & Litherland na adrese XXXXXXXXXXXXXX.
Bylo přibližně 11:30. Našel jsem fotografické album, ve kterém bylo přibližně 125 stránek s fotografiemi. Fotografie byly staré a většina pocházela z období první světové války. Album patřilo k sérii č. 126, ke které ještě patřil mosazný kompas. Ten vypadal jako námořní kompas a byl s mosazi. Na líci měl vyražen Sever, Jih, Východ a Západ. Kompas neměl žádné ručičky.
Když se začaly dražit tyto položky, všimnul jsem si, že o ně má zájem ještě jeden muž. Byl elegantně oblečen, měl přibližně 40 let a evidentně se zajímal o ony fotografie. Působil na mě dojmem vojáka. Tento muž šel s nabídkou až na 45 liber, když jsem ale nabídl 50 liber, již dále nepřihazoval a vzdal to.
Pak jsem obdržel lístek, na kterém bylo číslo položky a cena, kterou jsem nabídl. Lístek byl ofrankovaný. Řekli mi, že s tímto lístkem mám jít do kanceláře a tam zaplatit. V kanceláři se mnou jednala žena ve věku 35 - 40 let. Když se mě zeptala na jméno, udal jsem P. Williams a jako adresu jsem udal bydliště mé matky XXXXXXXXXXX.
Potom jsem se vrátil do aukční síně, kde jsem ofrankovaný lístek předal asistentovi, který mi konečně dal věci, které jsem zakoupil.
Bylo mi sice řečeno, abych se ještě vrátil se svým lístkem do kanceláře, ale já si sbalil své album a kompas a šel jsem domů.
Když jsem přišel domů, teprve tehdy jsem si povšiml, že na předním obalu alba je značka s rokem 1908 nebo 1909. Abych ji beze stopy odstranil, namočil jsem celý přední obal ve lněném oleji. Trvalo pak 2 dny, než jsem obal vysušil od zbytků oleje. K vysoušení jsem použil dokonce i plynovou troubu.
Pak jsem ještě odstranil razítko výrobce. Nožem jsem odstranil všechny fotografie a několik stran z alba.
Pak jsem nožem do obalu vyřízl značku ve tvaru ledviny. V albu zůstalo 64 stran. Na těch jsme se s Anne rozhodli napsat deník. Pak jsme společně zašli v Liverpoolu do ulice Bold Street, kde jsme koupili tři plnicí pera s mosaznými hroty a 22 náhradních mosazných hrotů asi za 7 až 12 pencí. To vše od 'Medice' art galerry.
Ještě ten den jsme se s Anne rozhodli koupit inkoust. Za tímto účelem jsme vyrazili do Bluecoat Chamber. Cestou jsme se ještě zastavili v hospodě Empire Pub v Hannover Street.
Potom jsme zašli do art shopu a koupili malou lahev diaminového rukopisného inkoustu. Už si nejsem jistý, kolik inkoust stál, ale myslím, že to bylo méně než 1 libra.
Ještě ten stejný den jsme se pustili do práce. Nejprve jsme na papír formátu A4 napsali několik náhodných vět a pak jsme překontrolovali naše rukopisy. Můj byl bohužel moc výrazný, takže jsme se rozhodli, že deník bude psát Anne, která se pak 2 dny pilně procvičovala ve psaní s nově zakoupeným perem.
Konečně jsme se dali do práce. Seděl jsem v obývacím pokoji na lenošce u počítače a Anne seděla zády ke mně a rukopisně zapisovala do deníku, to co jsem já vytvořil na počítači.
Hrubý náčrt deníku jsem vytvořil již několik dní před nákupem našich pomůcek.
Napsání deníku nám zabralo celkem 11 dní. Já jsem pracoval na příběhu a až jsem skončil, diktoval jsem Anne, která vše psala do mnou zakoupeného alba. K mé lítosti naše dcera Caroline toho všeho byla také svědkem.
Během práce na deníku Tony Devereux těžce onemocněl a krátce po jeho dokončení v červnu 1990 zemřel.
Během práce na deníku se občas vyskytla nějaká chyba. Například, na straně 6, 2. odstavec, 9. řádek začíná inkoustovou kaňkou. Tu jsme udělali záměrně, protože jsem Anne místo „James“ nadiktoval „Thomas“. Tuto chybu jsme zakryli inkoustovou kaňkou.
Uprostřed strany 20 je věta: „OTOČTE SE A CHYŤTE, KOHO MŮŽETE“. To jsme si vypůjčili z Punch Magazine ze září 1888.
Uprostřed strany 22 je další inkoustová kaňka, která zakrývá písmeno „s“, které Anne omylem napsala.
Uprostřed strany 44 je věta: „Oh! Milované obcování se smrtí!“ Tento citát jsem si vypůjčil z knihy Literární historie Země, svazek 2, anglická poezie a próza 1540-1671. Anne ovšem udělala chybu, když napsala „Oh!“ Správně zde mělo být „Ó!“
Fotografie, které byly původně v albu, jsem dal svému tchánovi Williamu Grahamovi. Jednu jsem si ponechal. Je to fotografie hrobu s opodál stojícím oslem. Tuto fotografii, kompas, všechny pera a zbývající inkoust jsme zanesli k mé sestře Lynn Richardsonové na adresu XXXXXXXXXXX. Když jsem se jí na tyto věci před nedávnem ptal, řekla mi, že potom co si přečetla článek v Daily Post, všechno zničila, aby mě ochránila.
Když jsem pak jednal s Robertem Smithem, zmocnil se deníku a vše se mi vymklo z rukou. Mou zkázou byla neznalost světa nakladatelů. A zatímco všichni ostatní na mé práci vydělávali, já zůstal stranou. Proto celou záležitost převzali moji advokáti.
V listopadu 1993 jsem se rozhodl, že už toho bylo dost a chtěl jsem zveřejnit pravdu o deníku. Nepočítal jsem ovšem s tím jakou bouři nevole způsobím a kolik nadávek a výhrůžek si budu muset vyslechnout. A to zejména od Paula Feldmana, který zřejmě nejvíc vydělal na tom, že mě zdiskreditoval.
Pan Feldman mi začal vyhrožovat, naprosto ovládl mou manželku, která se ode mě i s naší dcerou odstěhovala a dokonce mi řekl, že už svou rodinu nikdy neuvidím. Jsem už tak vystrašený, že jsem se obrátil na soukromého detektiva Alana Graye a o celé záležitosti jsem obeznámil i policii.
První týden v prosinci 1994 se u mě objevila moje manželka. Poprosila mě, aby držel jazyk za zuby, že pak dostanu na konci měsíce 20 000 liber. Chovala se velmi mile. To bylo divné, protože se dlouho skrývala u Feldmana a najednou to vypadalo, že je do mě opět zamilovaná. O Feldmanovi tvrdila, že je to hezký židovský muž, který se jí snaží pomoci. Bylo mi jasné, že ji naprosto ovládá.
Nyní jsem se rozhodl udělat toto místopřísežné prohlášení, že autory deníku jsem já a Anne Barrettová. To vše pro případ, kdyby se mi něco stalo. Nenáviděl bych se, kdybych nestačil očistit pana Jamese Maybricka, ze kterého jsem udělal sériového vraha.
Já jsem autorem rukopisu, který podle mého diktátu napsala Anne Barrettová a který je známý jako deník Jacka Rozparovače.
S pozdravem – Michael Barrett.
 
 
 
 
 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA