Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyšetřování vraždy Elizabeth Strideové den 4-5

 

Den 4 – pátek 5. října 1888
 
Znovu byl předvolán doktor Phillips: „Od mé poslední výpovědi jsem provedl nové ohledání těla, zvláště s ohledem ke zmiňovanému zranění ústní dutiny. Přítomni byli doktor Blackwell a doktor Gordon Brown. Věnoval jsem svou pozornost měkkému i tvrdému patru a nenalezl jsem zde žádné poranění. Byl jsem také požádán, abych pečlivě prohlédl 2 kapesníky, které byly nalezeny u oběti. Nenalezl jsem žádné stopy po krvi. Podle mého názoru pocházejí skvrny na větším kapesníku od ovoce. Ani v rukou ani v okolí těla nebyly nalezeny žádné hrozny, jak se v poslední době hojně spekuluje. Jsem přesvědčen, že oběť během několika hodin před smrtí rozhodně nepožila hrozny. Již dříve jsem uvedl, že šátek, který měla oběť kolem krku, nebyl roztržený, ale rozříznutý. Oděrka, o které jsem se posledně zmínil, byla při omytí těla odstraněna, takže jde o staré již zcela zhojené zranění. Nůž, který zde byl posledně předložen, mi předal strážník a já ho bedlivě zkoumal. Jde o podobný nástroj, jaký používají svíčkaři a kterému říkají krájecí nůž. Je na něm krev, možná lidská. Nedávno byl nůž ztupen na nějakém kameni, možná na obrubníku. Předtím to musel být velmi ostrý nůž.“
Koroner: „Mohla být tímto nožem způsobena rána na hrdle oběti?“
Phillips: „Podobný nůž by určitě mohl způsobit takové poranění. Pokud ovšem mohu usuzovat z polohy těla na místě činu, pro tento případ to neplatí.“
Koroner: „Jaká byla, podle Vás, poloha těla v době vrahova útoku?“
Philips: „Podle mého názoru, vrah uchopil oběť za ramena a strhl ji na zem. Když pak oběti podřezával hrdlo, byl po její pravé straně. Řez byl veden zleva doprava. Podle mého názoru a podle polohy těla oběti, není pravděpodobné, že vrah by použil takto dlouhý nůž.“
Koroner. „Nůž, který jsme zde posledně viděli, neměl špičatý hrot, že?“
Phillips: „Ne, měl kulatou špičku, asi palec širokou. Dole bylo ostří širší.“
Koroner. „Existuje něco, co by naznačovalo, že řez na hrdle byl způsoben špičatým nožem?“
Phillips: „Ne.“
Koroner: „Jaký je Váš názor na skutečnost, že pravá ruka oběti byla od krve?“
Phillips: „To je záhada. Na zadní straně ruky byl malý podlouhlý pás zaschlé krve. Můžu říct jen to, že po smrti nebylo s rukou hýbáno. Ležela napříč tělem oběti.“
Koroner: „Jak dlouho již byla žena mrtvá, když jste dorazil na místo činu?“
Phillips: „Hodinu před mým příchodem byla ještě naživu.“
Koroner: „Jak dlouho mohlo vrahovi trvat, než zasadil své oběti ránu na hrdle?“
 Phillips: „Jen velmi krátkou chvíli. Rána mohla být způsobena během 2 sekund.“
Koroner: „Dá se podle pastilek v levé ruce oběti usuzovat, že vrahův útok byl nečekaný a že k vraždě došlo bez předešlého zápasu?“
Phillips: „Některé pastilky byly rozsypány v okolí dvora.“
Předseda poroty: „Není správné předpokládat, že pokud by ženě krabička spadla na zem ještě před vraždou, pastilky by se nerozsypaly?“
Phillips: „To je správná úvaha.“
Koroner: „Předpokládám, že zranění si oběť nemohla způsobit sama?“
Phillips: „Viděl jsem několik zranění, které si oběti způsobily samy a byly mnohem rozsáhlejší než zde. V těchto případech ale nebyla poškozena krkavice. Tady je patrné, že ten, kdo ženě podřízl hrdlo, musel mít alespoň základní vědomosti o tom, jak takové fatální zranění způsobit.“
Koroner: „Nalezl jste nějakou podobnost mezi touto vraždou a případem Annie Chapmanové?“
Phillips: „Mezi těmito případy je několik velkých rozdílů. U Chapmanové byl řez na hrdle veden níže a byl mnohem hlubší, na dvou místech zanechal stopy na obratlích. Navíc zde byla patrná snaha o oddělení kostí na krku.“
Koroner: „Domníváte se, podle polohy těla oběti, že byl vrah potřísněn krví?“
Phillips: „Ne nutně. Proud krve totiž směřoval na druhou stranu, do odtokového kanálu ve dvoře.“
Koroner: „Nalezl jste nějakou stopu po opiátech nebo zápach chloroformu?“
Phillips: „Nenašel jsem jakoukoliv stopu anestetik nebo narkotik. To, že nikdo neslyšel ženino volání o pomoc, ještě neznamená, že žena nekřičela. Pokud opravdu byla vražda spáchána bez sebemenšího hluku, nevím, čím to bylo způsobeno.“
Předseda poroty: „Znamená to tedy, že žena mohla křičet i s podříznutým hrdlem?“
Phillips: „Ne, po poranění hrdla již volat o pomoc nemohla.“
Koroner: „Ale proč tedy nevolala o pomoc, když ji vrah strhl k zemi?“
Phillips: „Vražda se odehrála ve dvoře, v místě, kde mohla sebevíc křičet a nikdo si toho nemusel všimnout. Vzhledem k poloze těla je možné, že žena mohla pokrčit nohy až po vrahově útoku, ale nemohla se obrátit na bok. Zranění bylo způsobeno tahem nože napříč hrdlem oběti. Za daných podmínek se k zasazení podobné rány, mohl dobře hodit obuvnický nůž. Věřím, že vrah ránu zasadil v době, kdy už oběť ležela na zemi. Svědčí o tom absence krve nalevo od těla a mezi tělem a zdí.“
Porotce: „Nalezl jste v žaludku oběti nějaké stopy po sladovém likéru?“
Phillips: „Ne, nic podobného jsem nenašel.“
 
Znovu byl předvolán doktor Blackwell: „Mohu jen potvrdit závěry doktora Phillipse ohledně ohledání těla v márnici. Dodám jen, že jsem to byl já, kdo vytrhl krabičku ústních pastilek z levé ruky zesnulé. Krabička byla mezi palcem a ukazováčkem a na první pohled nebyla v dlani vidět. Dlaň byla pootevřená. Rovněž jsem to byl já, kdo pastilky rozsypal při snaze vytrhnout je z ruky oběti. Můj názor je ten, že žena pastilky svírala v pěsti a jak umírala, sevření lehce povolilo, takže když jsme našli tělo, byla dlaň pootevřená. Příčinou smrti byla ztráta krve. Uznávám, že čistě teoreticky mohlo jít o sebevraždu. Co tuto možnost zcela vylučuje je fakt, že pokud by to byla sebevražda, museli bychom na místě činu najít nůž, kterým by si oběť způsobila zranění na hrdle. Viděl jsem mnoho podobně děsivých zranění, které si oběti způsobily samy, ale vždy byl pak v jejich rukou nalezen nástroj, který při sebevraždě použili. Co se týče nože, který zde byl ukázán, musím opět souhlasit s doktorem Phillipsem, že i když by s ním bylo jistě možné způsobit podobné poranění hrdla, je silně nepravděpodobné, že byl použit právě tomto případě. Už jen fakt, že by vrah použil nástroj s kulatou špičkou, by byl pro něj vážný handicap. Vrazi téměř vždy používají nůž se špičatým ostřím.“
Koroner: „Nikdo zatím nepotvrdil, že vražda byla spáchána nožem se špičatým hrotem.“
Blackwell: „Chtěl jsem jen upozornit na to, že použití nože s tupým hrotem by pro vraha bylo poměrně nešikovné.“
Předseda poroty: „Všimnul jste si nějakých podivných skvrn nebo modřin na ramenech oběti?“
Blackwell: „Ano. Byly to stopy po působení nějakého tlaku. Nejprve byly velmi nejasné, později se staly mnohem zřetelnější. Nejsou to modřiny, není tam ani žádná oděrka. Na obou ramenech byly tyto skvrny přibližně stejné.“
Porotce: „Kdy byly tyto skvrny způsobeny?“
Blackwell: „To nemohu říct.“
Koroner: „Našel jste v blízkosti těla nějaké hrozny?“
Blackwell: „Ne.“
Koroner: „Slyšel jste někoho mluvit o tom, že by na místě činu nějaké hrozny viděl?“
Blackwell: „Ne, nic takového jsem neslyšel.“
 
Sven Ollsen: „Bydlím na Prince's Square 23 a pracuji jako zapisovatel na švédské farnosti. Viděl jsem tělo v márnici a můžu zodpovědně říct, že tu ženu znám.“
Koroner: „Vídal jste ji často?“
Ollsen: „Ano.“
Koroner: „Po jak dlouhou dobu?“
Ollsen: „17 let.“
Koroner: „Byla to Švédka?“
Ollsen: „Ano.“
Koroner: „Jak se jmenovala?“
Ollsen: „Jmenovala se Elizabeth Strideová a byla manželkou tesaře Johna Thomase Strieda. Její rodné jméno bylo Elizabeth Gustafsdotterová. Narodila se v Torslandu, blízko Gothenburgu 27. listopadu 1843.“
Koroner: „Jak to, že toho o ní tolik víte?“
Ollsen: „Vše je to zapsané v evidenci našeho kostela.“
Koroner: „Maté seznam všech členů Vaší církve?“
Ollsen: „Samozřejmě. Zapisujeme všechny, kteří přišli do této země a chtějí být členy naší církve.“
Koroner: „Kdy byla zesnulá zapsána do evidence?“
Ollsen: „10. července 1866. Byla zapsána jako svobodná žena.“
Koroner: „Vdávala se ve Vašem kostele?“
Ollsen: „Ne.“
Koroner: „Jak tedy víte, že byla manželkou Johna Thomase Stridea?“
Ollsen: „V evidenci je záznam psaný reverendem Palmayerem. Je psaný ve švédštině a podle něj se provdala za Angličana jménem John Thomas Stride. Tento záznam je kopie vytvořená před 2 lety. Originální záznam je od pastora Frosta. Pamatuji si, že jsem zesnulé dal knihu švédských chvalozpěvů, napsanou v roce 1821.“
Koroner: „Kdy?“
Ollsen: „Myslím, že to bylo minulou zimu.“
Koroner: „Víte, kdy se vdala za Stridea?“
Ollsen: „Myslím, že to bylo v roce 1869.“
Koroner: „Víte, kdy zemřel?“
Ollsen: „Ne. Zesnulá mi řekla jen to, že zemřel při potopení Princess Alice.“
Koroner: „Jaké byly její životní podmínky?“
Ollsen: „Byla velmi chudá.“
Koronere: „Byla vděčná za jakoukoliv pomoc?“
Ollsen: „Ano.“
Koroner: „Pomáhal jste jí?“
Ollsen: „Občas.“
Koroner: „Vzpomínáte si, že by si nechala proplatit nějaké odškodnění pro pozůstalé obětí na Princess Alice?“
Ollsen: „Ne.“
Koroner: „Trochu jsem v této oblasti pátral a mohu říct, že nikdo jménem Strideová o odškodnění ani nepožádal. Nemyslíte si, že kdyby byl její příběh pravdivý, že by o vyplacení požádala?“
Ollsen: „To nevím.“
Koroner: „Je součástí Vašeho kostela nějaká škola?“
Ollsen: „Ne, v Londýně ne.“
Koroner: „Pamatujete si, zda zesnulá někdy mluvila o svých dětech?“
Ollsen: „Nevzpomínám si.“
Koroner: „Viděl jste někdy jejího manžela?“
Ollsen: „Ne.“
Koroner: „Pomáhal někdy kostel zesnulé ještě před úmrtím jejího manžela?“
Ollsen: „Myslím, že ano. Bylo to těsně před jeho smrtí.“
Koroner: „Kde zesnulá bydlela? Myslím v poslední době.“
Ollsen: „Nevím. Před 2 lety udala jako svou adresu Devonshire Street, Commercial Road.“
Koroner: Řekla Vám, čím se živila?“
Ollsen: „Tvrdila, že vypomáhá jako švadlena.“
Koroner: „Mluvila dobře anglicky?“
Ollsen: „Velmi dobře.“
Koroner: „Víte, kdy přicestovala do Anglie?“
Ollsen: „Myslí, že to bylo krátce předtím, než se zapsala do naší evidence v roce 1866.“
 
William Marshall: „Jsem dělník ve skladišti s indigem. Bydlím na Berner Street 64. Viděl jsem tělo v márnici a patří ženě, kterou jsem viděl v sobotu v noci.“
Koroner: „Kde?“
Marshall: „V naši ulici, asi tři dveře od mého domu. Bylo asi 23:45. Žena stála na chodníku naproti číslu 58, mezi Fairclough Street a Boyd Street.“
Koroner: „Co dělala?“
Marshall: „Stála a mluvila s nějakým mužem.“
Koroner: „Jak víte, že je to ta stejná žena, kterou jste viděl v márnici?“
Marshall: „Poznal jsem její obličej a šaty. Když jsem ji viděl na ulici, neměla žádné květiny na hrudi.“
Koroner: „Říkal jste, že mluvila s mužem. Mluvili tiše?“
Marshall: „Mluvili klidně.“
Koroner: „Mohl byste toho muže popsat?“
Marshall: „Nikde v okolí není žádná lampa. Nejbližší je až na rohu, ve vzdálenosti asi 20 stop. Díky tomu jsem muži neviděl do tváře.“
Koroner: „Všiml jste si, jak byl ten muž oblečený?“
Marshall: „Měl krátký černý kabát a tmavé kalhoty.“
Koroner: „Byl mladý nebo starý?“
Marshall: „Vypadal, že je ve středním věku.“
Koroner: „Měl na hlavě klobouk?“
Marshall: „Ne, měl čepici.“
Koroner: „Jakou čepici?“
Marshall: „Kulatou, s malým štítkem. Podobné nosívají námořníci.“
Koroner: „Jak byste odhadl výšku toho muže?“
Marshall: „Asi 5 stop, 6 palců.“
Koroner: „Byl hubený nebo statný?“
Marshall: „Spíše statný.“
Koroner: „Řekl byste, že byl dobře oblečený?“
Marshall: „Byl slušně oblečený.“
Koroner: „Jaký typ člověka to byl?“
Marshall: „Řekl bych, že může pracovat v obchodě a asi nezná tvrdou manuální práci.“
Koroner: „Nevypadal tedy jako přístavní dělník?“
Marshall: „Ne.“
Koroner: „Nebo námořník?“
Marshall: „Ne.“
Koroner: „Nebo řezník?“
Marshall: „Ne.“
Koroner: Prodavač?“
Marshall: „Ano, měl vzhled prodavače.“
Koroner: „Nic víc Vás nenapadá?“
Marshall: „Ne, to je vše.“
Koroner: „Neviděl jste mu do tváře. Můžete přesto říct, zda měl knír?“
Marshall: „Nejsem si jistý, ale myslím, že ano.“
Koroner: „Měl rukavice?“
Marshall: „Ne.“
Koroner: „Měl nějakou hůl nebo deštník?“
Marshall: „Pokud si dobře vzpomínám, tak v rukou nic nedržel.“
Koroner: „Jste si naprosto jistý, že žena, kterou jste viděl na ulici, je ta samá, jejíž tělo jste viděl v márnici?“
Marshall: „Jsem si jistý. Nevím, jestli měla ona něco v rukou.“
Koroner: „Co Vás přinutilo, abyste dvojici pozoroval?“
Marshall: „To, že nějakou dobu stáli na jednom místě. A pak to, že muž ženu políbil.“
Koroner: „Zaslechl jste něco z jejich rozhovoru?“
Marshall: „Slyšel jsem, jak muž řekl: „Ty bys slíbila i modrý z nebe.““
Koroner: „Každý člověk mluví různým způsobem. Dělal na Vás mužův hlas dojem jako hlas prodavače?“
Marshall: „Ano, mluvil docela uhlazeně.“
Koroner: „Mluvil jako vzdělaný muž?“
Marshall: „Řekl bych, že ano. Víc jsem z jejich rozhovoru neslyšel. Ženě jsem nerozuměl vůbec, ale potom, co řekl ten muž, se rozesmála. Pak odešli směrem k Ellen Street. Určitě nešli do dvora u čísla 40.“
Koroner: „Jak byla žena oblečená?“
Marshall: „V černém kabátu a sukni.“
Koroner: „Byl někdo z dvojice opilý?“
Marshall: „Pokud můžu usuzovat, tak ne.“
Koroner: „Kdy jste se vrátil domů?“
Marshall: „Kolem půlnoci.“
Koroner: „Slyšel jste v noci něco podezřelého?“
Marshall: „Ne, až krátce po 1:00 jsem slyšel, že se stala další vražda. Když jsem stál ve dveřích, mezi 23:30 a 00:00, tak nepršelo. Žena měla na hlavě malý černý klobouček. Mezi mým domem a klubem stáli asi 10 minut.“
Detektiv inspektor Reid: „Pak prošli kolem Vás?“
Marshall: „Ano.“
Člen poroty: „To jste neviděl mužův obličej ani tehdy, když kolem Vás procházel?“
Marshall: „Ne. Celou dobu se díval na ženu. Měl ruce kolem jejího krku. Další lampa je až na rohu Boyd Street. V době, když kolem mě procházeli, měli hospody ještě otevřeno.“
 
James Brown: „Bydlím ve Fairclough Street a jsem přístavní dělník. Viděl jsem tělo v márnici. Tu ženu jsem neznal, ale viděl jsem ji minulou neděli ráno, asi v 00:45.“
Koroner: „Kde to bylo?“
Brown: „Šel jsem od svého domu do hokynářství na rohu Berner Street a Fairclough Street, abych si obstaral nějakou večeři. Tři nebo čtyři minuty jsem se zdržel vevnitř a pak jsem se vracel domů. Na rohu Board School jsem uviděl muže a ženu. Šel jsem po pravém okraji chodníku, oni stáli blízko zdi.“
Koroner: „Jste si naprosto jistý, že to byla právě ta žena, jejíž tělo jste viděl v márnici?“
Brown: „Jsem si téměř jistý.“
Koroner: „Měla ta žena na oblečení nějaké květiny?“
Brown: „Ne.“
Koroner: „Co dvojice dělala?“
Brown: „Muž byl opřený rukou o zeď. Žena stála zády ke zdi, čelem k muži a byla mírně nakloněná k jeho paži.“
Koroner: „Všimnul jste si toho muže podrobněji?“
Brown: „Měl na sobě dlouhý tmavý kabát.“
Koroner: „Zimník?“
Brown: „Ano, vypadal jako zimník.“
Koroner: „Měl klobouk, nebo čepici?“
Brown: „To nevím.“
Koroner: „Předpokládám, že jste asi věnoval větší pozornost té ženě, že?“
Brown: „Ano. Jsem si ale jistý, že ani jeden z nich neměl na sobě nic ve světlé barvě.“
Koroner: „Pršelo v té době?“
Brown: „Ne. Jen jsem kolem dvojice prošel a pokračoval dál.“
Koroner: „Slyšel jste v noci něco podezřelého?“
Brown: „Když jsem dovečeřel, najednou jsem uslyšel výkřiky: „Vražda!“ a „Policie!“. To mohlo být čtvrt hodiny poté, co jsem dorazil domů. V obchodě jsem se díval na hodiny. Poprvé jsem přišel domů už něco málo po půlnoci. Jsem si jistý, že v té době nepršelo.“
Koroner: „Všimnul jste si, jak byl ten muž vysoký?“
Brown: „Myslím, že to mohlo být tak 5 stop a 7 palců.“
Koroner: „Byl hubený nebo statný?“
Brown: „Měl průměrnou postavu.“
Koroner: „Byl někdo z dvojice opilý?“
Brown: „Ne.“
Koroner: „Mluvil někdo z dvojice s cizím přízvukem?“
Brown: „Ničeho jsem si nevšiml. Když jsem později slyšel ty výkřiky, otevřel jsem okno, ale nikoho jsem neviděl. Až pak jsem zjistil, že to křičí lidé utíkající směrem ke Grove Street. Na rohu Christian Street stál strážník. Přiběhl k němu nějaký muž a pak spolu běželi k Berner Street.“
 
Strážník William Smith, číslo 452, oddělní H: „Minulou sobotu jsem ve 22:william-smith.jpg00 nastoupil do služby. Můj rajón byl kolem Berner Street. Projít celou trasu mi zabralo asi 25 až 30 minut. V 00:30 nebo 00:35 jsem procházel Berner Street, na rohu Commercial Road a Berner Street jsem byl znovu v 1:00. Žádné volání jsem neslyšel. Až o něco později jsem viděl dav, který se srocuje kolem brány u čísla 40. Když jsem na místo dorazil, už zde byli jiní 2 strážníci. Brána v té době ještě nebyla zavřená. Nevzpomínám si, že bych cestou někoho potkal. Uviděl jsem tělo ženy a vyrazil jsem pro sanitku. Když jsem odcházel, zrovna dorazil asistent doktora Blackwella.“
Koroner: „Viděl jste někoho na Berner Street, když jste tudy předtím procházel?“
Smith: „Ano, muže a ženu. Mluvili spolu.“
Koroner: „Vypadala ta žena jako ta, kterou jste viděl v márnici?“
Smith: „Ano. Viděl jsem její tvář a myslím, že jde o stejnou ženu.“
Koroner: „Jste si tím jistý?“
Smith: „Jsem si jistý. Stála na chodníku pár yardů od místa, kde bylo později nalezeno tělo, jen na opačné straně ulice.“
Koroner: „Prohlédl jste si toho muže?“
Smith: „Ano.“
Koroner: „Co na něm upoutalo Vaši pozornost?“
Smith: „Měl v ruce balík zabalený v novinách. Balík byl asi 18 palců dlouhý a 6 až 8 palců široký.“
Koroner: „Jak byl ten muž vysoký?“
Smith: „Asi 5 stop a 7 palců.“
Koroner: „Měl na hlavě čepici?“
Smith: „Ano. Byla to tmavá plstěná lovecká čepice.“
Koroner: „Jak byl oblečený?“
Smith: „Jeho oblečení bylo tmavé. Měl na sobě krátký kabát.“
Koroner: „Zaslechl jste něco z jejich rozhovoru?“
Smith: „Ne.“
Koroner: „Byli oba střízliví?“
Smith: „Ano.“
Koroner: „Viděl jste muži do obličeje?“
Smith: „Moc jsem mu do obličeje neviděl. Ale určitě neměl knír. Řekl bych, že mu mohlo být tak 28 let. Působil dojmem slušného člověka, ale nedokázal bych ho někam zařadit. Žena měla na hrudi připnutou nějakou květinu. Od 23:00 mírně mrholilo. Té noci bylo v ulicích jen velmi málo lidí. Když jsem viděl tělo v márnici, okamžitě jsem ženu poznal.“
 
Znovu byl předvolán Michael Kidney. Předložil knihu švédských chvalozpěvů: „Tato kniha patřila zesnulé. Viděl jsem ji několikrát u mě doma. Našel jsem ji ve vedlejší místnosti, ve které bydlí paní Smithová. Ta mi řekla, že si ji u ní zesnulá schovala, když odešla minulé úterý. Když jsme bydleli spolu, dal jsem zesnulé klíček od visacího zámku na dveřích. Zjistil jsem, že když jsem byl ve středu pryč – den po jejím odchodu – přišla a vzala si nějaké věci.“
Koroner: „Proč si myslíte, že měla zesnulá poraněné patro v ústech?“
Kidney: „Řekla mi to.“
Koroner: „Viděl jste někdy to poranění na vlastní oči?“
Kidney: „Ne.“
Koroner: „Lékaři ale žádné takové zranění nenašli.“
Kidney: „Já vím pouze to, co mi řekla.“
 
Philip Krantz: „Bydlím na Berner Street 40 a jsem vydavatel hebrejských novin „Dělníkův přítel“. Pracuji v tiskárně v zadní části dělnického klubu. V sobotu v noci jsem byl od 21:00 v mém pokoji. V 1:00 přišel jeden ze členů klubu a řekl mi, že na dvoře leží tělo nějaké ženy.“
Koroner: „Slyšel jste v noci něco?“
Krantz: „Ne.“
Koroner: „Volání?“
Krantz: „Ne.“
Koroner: „Nebo výkřik?“
Krantz: „Ne.“
Koroner: „Nebo cokoliv neobvyklého?“
Krantz: „Ne.“
Koroner: „Měl jste otevřené okno, nebo dveře?“
Krantz: „Ne.“
Koroner: „Kdyby ta žena křičela, slyšel byste to?“
Krantz: „V klubu se té noci zpívalo, takže bych asi nic neslyšel. Když jsem slyšel o vraždě, vyběhl jsem ven a uviděl tělo oběti. Žádného neznámého člověka jsem na místě neviděl.“
Koroner: „Rozhlížel jste se okolo, po nějakém podezřelém člověku?“
Krantz: „Ano, rozhlédnul jsem se. Šel jsem k bráně. Tam jsem zjistil, že několik členů klubu běželo pro policii.“
Koroner: „Myslíte si, že v tu chvíli mohl někdo utéct ze dvora?“
Krantz: „Ne, ale je možné, že mohl utéct ještě předtím, než jsem přišel. Později jsem byl v klubu prohledán a vyslechnut.“
 
Strážník Albert Collins, číslo 12 H: „Jediné, co mohu k případu říct je to, že podle příkazu lékařů jsem v neděli v 5:30 omyl krev na místě činu.“
 
Detektiv inspektor Edmund Reid: „V neděli v 1:25 jsem na policejním ředitelství na Commercial Street obdržel telegram. Okamžitě jsem vyrazil na Berner Street 40. Tam jsem uviděl několik policejních důstojníků, doktory Phillipse a Blackwella a několik místních obyvatel. Když jsem dorazil, doktoři Phillips a Blackwell zrovna prohlíželi hrdlo oběti. Policisté důkladně prohledali celý dvůr i okolní domy, ale nenalezli žádnou stopu vedoucí k vrahovi. Hned poté se naše pozornost zaměřila na lidi shromážděné ve dvoře. Vyslechli jsme je, zapsali si jejich jména a adresy, prohledali jejich kapsy a lékaři predmund-reid.jpgohlédli jejich oblečení a ruce. Nakonec jsme takto prošetřili 28 osob. Každého z okolostojících lidí jsme kontrolovali odděleně a všichni ochotně spolupracovali. Potom jsme podruhé prošli okolní domy, vyslechli jejich obyvatele a prohledali jejich byty. Bylo prohledáno i blízké podkroví, ale ani zde nebyla nalezena jediná stopa po vrahovi. Byl pořízen popis těla oběti, který jsem odtelegrafoval na stanici. Následně policisté prošli i ostatní domy v ulici, ale ani tady se nám nepodařilo nalézt někoho, kdo by během noci uslyšel výkřik nebo jakýkoliv podezřelý zvuk. Prozkoumal jsem zeď v blízkosti místa, kde bylo nalezeno tělo, ale nenašel jsem na ní žádné stopy po krvi. Okolo 4:30 bylo tělo převezeno do márnice. Podal jsem zprávu o vraždě koronerovi a vrátil jsem se na místo činu, kde jsem zjistil, že krev již byla odstraněna. Již za denního světla jsem důkladně prozkoumal zeď, ale opět bezvýsledně. Pak jsem se odebral do márnice, kde jsem sestavil následující popis oběti a jejích šatů: Věk 42 let, výška 5 stop a 2 palce, bledá pleť. Tmavě hnědé, kadeřavé vlasy, světle šedé oči. Přední zuby v horní čelisti chybějí. Oběť má na sobě starou černou sukni, dlouhý černý kabát lemovaný černou kožešinou, zapnutý na pravé straně, s červenou růží a kapradím. 2 světlé keprové spodničky, bílé punčochy, bílá košile s vložkou, letní boty a černý krepový klobouček. V kapse jejího kabátu byly 2 kapesníky, náprstek a kus lepenky s přízí. Tento popis byl rozeslán na všechny policejní stanice v okolí. Policisté pak doslova chodili od domu k domu a našli svědky, které jsme mohli slyšet vypovídat v průběhu tohoto vyšetřování. Naše pátrání stále pokračuje. Je vyvíjena maximální snaha k dopadení vraha. Bohužel však tohoto cíle zatím nebylo dosaženo.“
 
Vyšetřování bylo odročeno na úterý za 14 dní na 14:00.
 
Den 5 – úterý 23. října 1888
 
Znovu byl předvolán detektiv inspektor Edmund Reid: „Pročetl jsem matriční záznamy města Poplar a záznamy nemocnice v Stepney. Nalezl jsem zde záznamy o smrti Johna Thomase Williama Stridea, tesaře z Poplaru. Jako datum smrti je uvedeno 24. říjen 1884. Narazil jsem i paní Wattsovou, která bude později svědčit.“
 
Strážník Walter Stride (byla mu ukázána fotografie oběti): „Poznávám tu ženu. V roce 1872 nebo 1873 se vdala za mého strýce Johna Thomase Stridea. Strýc byl tesař. Naposledy jsem ho viděl, když bydlel v East India Dock Road v Poplaru.“
 
Elizabeth Stokesová: „Bydlím na Charles Street 5 v Tottenhamu. Můj manžel se jmenuje Joseph Stoke a je to cihlář. Můj první manžel se jmenoval Watts a byl to obchodník s vínem z Bath. Paní Mary Malcolmová, bydlící na Eagle Street 15, Red Lion Square, Holborn, je moje sestra. Dostala jsem anonymní dopis z Shepton Mallet. V něm stálo, že je můj první manžel stále naživu. Chtěla bych tady očistit své jméno. Mou sestru jsme neviděla již několik let. Ona mě přitom popisuje jako strašného člověka. Její svědectví je naprostá lež. Mám 5 sourozenců.“
Porotce: „Možná měla na mysli jinou sestru.“
Detektiv inspektor Edmund Reid: „Ale vždyť identifikovala tělo v márnici jako svou sestru a později uvedla, že její sestra měla zmrzačenou nohu. Tato svědkyně je chromá na jednu nohu.“
Stokesová: „To mě dostalo do velkých problémů. Mám navíc zmrzačené manžela. To, co o mě řekla má sestra je veliká hanba. Trpí nevinný člověk!“
Koroner: „Je přítomna paní Malcolmová?“
Reid: „Ne, pane.“
 
Koroner: „Myslím, že se mnou bude porota souhlasit, když toto vyšetřování uzavřeme, protože není pravděpodobné, že se objeví nějaká nová informace, která by do případu přinesla zvrat. Již identifikace oběti se ukázala jako velký problém. Přitom se jedná o velice důležitou věc v každém vyšetřování. Důvodem těchto potíží bylo svědectví paní Malcolmové, která po počátečním váhání a po dvou dalších návštěvách márnice, identifikovala oběť jako svou sestru Elizabeth Wattsovou z Bath. I přes podivnou předtuchu, kterou paní Malcolmová měla, se podařilo prokázat, že se ve svém tvrzení mýlila. Na její obranu ovšem musím uvést, že mezi obětí a její sestrou je mnoho podobností. Vše je jako ze Shakespearovy Komedie plné omylů. O obě ženy se ucházel policista. Obě měly stejná křestní jména a i jejich věk byl stejný. Obě žily s námořníky. Obě kdysi vlastnily kavárnu v Poplaru. Obě byly známy pod přezdívkou „Dlouhá Liz“. Obě měly děti, o které se starali přátelé jejich manželů. Obě měly problémy s pitím. Obě žily po noclehárnách v East Endu. Obě stanuly před policejním soudem. Obě se vyhnuly trestu tvrzením, že trpí epileptickými záchvaty, i když se jejich známí shodnou na tom, že to nebyla pravda. Obě přišly o přední zuby a obě vedly pochybné životy. I když tato neskutečná podoba je velmi zarážející, je nyní naprosto jasné, že obětí je Elizabeth Strideová, která se někdy kolem roku 1869 vdala za tesaře Johna Thomase Stridea. Na rozdíl od ostatních obětí vražd spáchaných v nedávné době v blízkém sousedství – kde žije spousta přistěhovalců -  nebyla Angličanka. Narodila se v roce 1843 ve Švédsku, ale jelikož žila v naší zemi více než 22 let, je možné, že uměla dobře anglicky bez cizího přízvuku. Kdysi, spolu s manželem, vlastnila kavárnu v Poplaru. Později žila v Devonshire Street, Commercial Road a živila se, jak tvrdila, šitím a uklízením. V posledních 6 letech žila, až s malými přestávkami, v noclehárně v notoricky známé ulici Flower and Dean Street. Zde byla známá pod přezdívkou „Dlouhá Liz“. Zde také často vyprávěla poněkud sporný příběh o tom, jak se její manžel a děti utopili při ztroskotání Princess Alice. Správcová noclehárny uvedla, že to byla tichá a skromná žena, ačkoli měla čas od času ve zvyku zůstávat venku pozdě do noci, pravděpodobně proto, že navštěvovala noční podniky. Během posledních 2 let také žila s přístavním dělníkem Michaelem Kidneym – který je v armádní rezervě - v noclehárně na Dorset Street, Spitalfields. Během této doby od něj několikrát odešla, dohromady asi na 5 měsíců. To vše bez jakéhokoliv vysvětlení, vyjma její vášně pro alkohol. Kidney ji naposledy viděl večer v úterý 25. září na Commercial Road. V té době byla střízlivá, ale domů se té noci už nevrátila. Později tvrdila, že se s Kidneym pohádal, ten to ovšem popřel. Následující den se vrátila, když nebyl Kidney doma, a vzala si nějaké věci. Nevíme co se s ní dělo až do čtvrtka, kdy se objevila v její oblíbené Flower and Dean Street. Tady zůstala až do soboty 29. záři. Toho dne uklidila pokoj správcové noclehárny, za což dostala několik pencí. Mezi 18:00 a 19:00 byla viděna v kuchyni v noclehárně. Měla na sobě kabát, klobouček a pruhovaný hedvábný šátek kolem krku. Měla u sebe přinejmenším 6 pencí, které možná ještě ten večer utratila. Před odchodem z noclehárny ještě své přítelkyni svěřila kus sametu, o který se měla starat až do jejího návratu. Nikomu ovšem neřekla, kam jde, ani kdy se vrátí. Nezaplatila si postel na noc, i když na to měla peníze. V noclehárně ji už pak nikdo neviděl. Tři svědci nicméně viděli ženu, kterou později identifikovali jako zesnulou, v časovém rozmezí asi hodiny a čtvrt a v oblasti asi 100 yardů od místa, kde bylo později nalezeno její tělo. William Marshall, bydlící na Berner Street 64, od 23:30 do 00:00 stál před domovními dveřmi. Asi ve 23:45 viděl zesnulou, jak mluví s nějakým mužem mezi Fairclough Street a Boyd Street. Muž dával ženě najevo svou náklonnost, a když spolu asi po 10 minutách odcházeli, měl ruku kolem jejího krku. Společně odešli směrem k Ellen Street. V 00:30 viděl pochůzkář William Smith zesnulou, jak postává na chodníku několik yardů od Commercial Street. Všiml si, že žena měla na svém oblečení připnutou květinu. O čtvrt hodiny později prošel James Brown, bydlící ve Fairclough Street, kolem zesnulé blízko Board School. Byl s ní nějaký muž, který byl opřený o zeď. Brown slyšel, jak žena říká: „Ne, dneska ne, někdy jindy.“ Pokud jsou tato svědectví pravdivá, znamená to, že oběť byla hodinu před svou smrtí ve společnosti nějakého muže a pouhou čtvrt hodinu před vraždou odmítla svého společníka v bezprostřední blízkosti místa činu. Ale byla ta žena opravdu Elizabeth Strideová? A jestliže to byla ona, byl v její společnosti viděn jeden a tentýž muž? Marshall dvojici sledoval 10 minut a nakonec pár kolem něj prošel. Strážník si byl jistý, že žena, kterou viděl, byla zesnulá, a když později dorazil na místo činu, okamžitě ji poznal. I Brown si je téměř jistý, že žena, kterou viděl, byla Elizabeth Strideová. To, že se v noci lze velice často setkat na ulici s podobnými dvojicemi, může svádět k domněnce, že svědci se mohli velice snadno splést. Policisté a mnoho svědků ovšem tvrdí, že ačkoliv je výskyt podobných dvojic v okolí Commercial Road velice častý, jen výjimečně se tak děje na Berner Street. Co se týče onoho tajemného muže, je tu několik podobností ve výpovědích všech tří svědků. Je tu i několik rozporů, ale i přesto vše naznačuje, že oběť byla té noci ve společnosti jednoho a toho samého muže. Vede nás k tomu naše každodenní zkušenost, která ukazuje, jak rozdílně více svědků dokáže popsat stejnou osobu. Brown, který kvůli tmě viděl na dvojici nejhůře, se se Smithem shoduje, že muž měl tmavé oblečení a že byl vysoký 5 stop a 7 palců. Na druhou stranu tvrdí, že muž měl kabát až k botám. Marshallovo svědectví se shoduje se Smithovým ve všech bodech, vyjma dvou. Oba se shodli, že muž byl slušně oblečený, že měl na sobě černý krátký kabát, tmavé wynne-e.-baxter.jpgkalhoty, že neměl knír a že byl středního věku. Neshodnou se na tom, co měl muž na hlavě. Smith tvrdí, že to byla tmavá lovecká plstěná čepice, podle Marshallova tvrzení šlo o kulatou čepici s malým štítkem, jako nosívají námořníci. Jejich tvrzení se také rozchází v tom, zda měl muž něco v ruce. Marshall řekl, že muž neměl v ruce nic, Smith uvedl, že muž měl v ruce nějaký balík a dokonce byl schopen uvést jeho rozměry: asi 18 palců na délku a 6 až 8 palců na šířku. Tyto rozpory vedou ke dvěma možným vysvětlením. To první – méně pravděpodobné – je to, že oběť byla té noci ve společnosti více mužů. Druhé možné vysvětlení je to, že se svědci v těchto podrobnostech jednoduše mýlí. Pokud je správná domněnka, že jde o jednoho a toho stejného muže, pak to znamená, že byl ve společnosti oběti relativně dlouho a že měl problém dostat ji do svých ďábelských spárů. Když byla naposledy viděna na rohu Fairclough Street a Berner Street, řekla svému společníkovi: „Ne, dneska ne, někdy jindy.“ Za čtvrt hodiny bylo její mrtvé tělo nalezeno jen několik yardů odtud. Bylo sice pozdě a po ulicích se už nepohybovalo mnoho lidí, i tak se ale místo činu nedá označit za opuštěné nebo klidné, které by si pár vybral, kdyby chtěl mít soukromí. Výhodou mohlo být jen to, že je tu tma. Brána slouží jako průchod do dvora, ve kterém bydlí několik rodin. Hned vedle byl klub socialistů, kteří po ukončení jejich schůze zpívali. Vrah i oběť museli vidět světla z klubu, kuchyně i tiskárny. Stejně tak museli slyšet zpěv z otevřených oken. Před vraždou byli někteří členové klubu ve dvoře. V 00:40 Morris Eagle, jeden ze členů klubu, prošel kolem místa, kde byla později žena nalezena, a šel k zadním dveřím vedoucím do klubu. V 1:00 správce klubu nalezl tělo oběti. Byl celý den pryč a právě když se vracel, narazil u brány na nehybné ženské tělo. Jel na dvoukoláku taženém poníkem, když se jeho poník splašil kvůli něčemu na zemi, ležícímu na pravé straně. Ve dvoře není žádná lampa a ve tmě nebylo možné rozeznat, čeho se poník vlastně polekal. Seskočil proto z vozíku a teprve pak zjistil, že na zemi leží žena s podříznutým hrdlem. Pokud nevyrušil vraha přímo při činu, musel dorazit velice záhy po vraždě. Možná, že vraha vylekal zvuk blížícího se vozíku. Správce tělo nijak blíže nezkoumal, ale když po několika minutách dorazil Spooner, zranění na hrdle stále ještě krvácelo. Když dorazil asistent doktora Blackwella, krvácení se již zastavilo, nicméně tělo oběti, kromě rukou, bylo ještě teplé. A když v 1:16 dorazil doktor Blackwell, byly nohy a hruď oběti stále teplé a tvář vlažná. Stejně jako u podobných vražd, ke kterým došlo v nedávné době v této čtvrti, nikdo neslyšel křik oběti. Ačkoliv se z oken klubu ozýval zpěv, je velmi nepravděpodobné, že by ženin křik nikdo neslyšel. Vydavatel socialistických novin byl celou noc v tiskárně na druhé straně dvora, v okolních domech žije několik rodin a v klubu bylo v té době přítomno dalších 20 lidí. Jak je ale možné, že oběť nevolala o pomoc? Na první pohled nelze vyloučit ani sebevraždu. Oba lékaři, jak doktor Blackwell, tak i doktor Phillips, uvedli, že již viděli i hrozivější zranění, které si oběť způsobila sama. Ale stejně tak uvedli, že v takových případech nabývá porušena krkavice. A navíc, byl vždy na místě činu nalezen nástroj, který si sebevrah zranění způsobil. I proto je v tomto případě sebevražda naprosto vyloučena! Jde tedy o vraždu, protože vzhledem ke všem okolnostem, nemůže jít o pouhé zabití. Na místě činu nebyly nalezeny stopy po zápase: šaty oběti nebyly porušeny ani roztrženy. Je pravda, že na ramenou oběti byly nalezeny skvrny, způsobené tlakem něčích rukou, ale poloha těla oběti naznačuje, že nebyla k zemi stržena, jak navrhoval doktor Phillips. Jen tak si lze vysvětlit, že když bylo tělo nalezeno, měla oběť upravenou sukni, zpod které vyčnívaly pouze boty. Pokud by opravdu byla tlačena na zem, jistě by kolem sebe zoufale kopala a navíc je nepravděpodobné, že by nevolala o pomoc, protože je zřejmé, že k útoku na hrdlo došlo až poté, co oběť ležela na zemi. Oběť ještě v ruce svírala krabičku pastilek a na hrudi měla připevněnou květinu. Nebyly nalezeny žádné stopy po škrcení, žádné modřiny na tváři, v žaludku nebyla zjištěna přítomnost anestetik nebo jiných omamných látek. Krabička pastilek v ženině ruce ukazuje, že oběť byla útokem překvapena. Možná, že skvrny na ramenou oběti mohou být i staršího data, jak naznačuje tvrzení doktora Blackwella. Je zde jedna věc, která stále čeká na své vysvětlení. Doktor Blackwell tvrdí, že pravá ruka oběti ležela na její hrudi a byla od krve. Doktor Phillips nebyl schopen vysvětlit, jak k potřísnění ruky mohlo dojít. Na ruce nebylo nalezeno žádné zranění, které bychom očekávali, kdyby oběť pozvedla ruku k obraně, když jí vrah podřezával hrdlo. Udělal to úmyslně její vrah nebo nechtěně někdo ze svědků? Žádné zde vyslechnuté svědectví tuto záhadu nevysvětlilo. Bohužel, vrah zmizel z místa činu, aniž by po sobě zanechal jedinou stopu. I pastilky byly zabaleny v neoznačeném papíru, takže nelze zjistit, kde byly koupeny. Řez na hrdle mohl být proveden tak, že vrah se vyhnul přílišnému potřísnění krví. Podle zkušenosti s podobnými zločiny se dá docela dobře usuzovat, že oběť svého vraha neznala. Během vyšetřování nebyla nalezena jediná osoba, na kterou by mohlo padnout podezření. Žádný ze svědků neuvedl, že by se oběť v nedávné době s někým pohádala, snad až na pravděpodobně zveličené zprávy o hádce s mužem, se kterým žila. Ale toto jejich odloučení bylo velice časté a nikdy pak nenásledovalo žádné násilí ze strany muže, ba dokonce ani nikdo neslyšel nějakou ostřejší výměnu názorů mezi nimi. Nejenže nemáme žádné vodítko vedoucí k vrahovi, neznáme ani vrahův motiv. Oběť neměla žádné cennosti. Podle známých skutečností měla jen 6 pencí, které navíc v době vraždy již mohla dávno utratit. Přátelé oběti nevěděli o nikom, kdo by jí někdy ublížil. Stejně tak se oběť nikoho neobávala. Nikdy se nikomu nesvěřila, že má z někoho strach a i když bývala někdy opilá, byla to všeobecně klidná žena. Běžné motivy pro vraždu – pomsta, žárlivost, krádež, vášeň – v tomto případě chybějí. Podle všech svědectví i podle ohledání těla oběti je zřejmé, že žena byla v době vraždy střízlivá. Nepřítomností motivu, věk a sociální zařazení oběti, místo a doba vraždy, tím vším je tato vražda podobná těm, ke kterým nedávno došlo ve Whitechapelu. Sice zde nebylo žádné odborně provedené zohavení těla jako v případě Nicholsové a Chapmanové, nebo poměrně neodborné řezy jako v případě vraždy na Mitre Square – což je možná čin nějakého napodobitele – je zde ale ta stejná obratnost v manipulaci s obětí, stejná schopnost způsobit oběti smrtelnou ránu, aniž by se pachatel ušpinil její krví a stejná drzost pachatele, která bohužel, stále slaví úspěch. Porota tomuto případu věnovala mnoho času i úsilí a je obrovská škoda, že Vaše snažení nebylo korunováno kýženým úspěchem. Ale i tak jsem si jist, že pro dopadení vraha jste nemohli udělat více. Již Vám mohu jen poděkovat za Vaši laskavou pomoc při vyšetřování tohoto případu. Stejně tak musím vyjádřit velké uznání inspektoru Reidovi a celé policii za jejich ohromné úsilí věnované tomuto případu.“
 
Porota po krátkém rozhodování dospěla k tomuto verdiktu: „ Úkladná vražda spáchaná neznámým pachatelem.“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA