Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyšetřování vraždy Annie Chapmanové

 

Den 1 – pondělí 10. září 1888
 
Vyšetřování bylo zahájeno ve Working Lads' Institute, Whitechapel Road pod vedením Wynne E. Baxtera, koronera pro východní Middlesex. Porota si prohlédla Annie Chapmanovou v márnici na Montague Street, přičemž nejděsivější zohavení na těle byla milosrdně zakryta. Proběhlo i důkladné ohledání šatů zesnulé.
Poté vypovídal John Davis: „Jsem vozka zaměstnaný v Leadenhall Market. Už čtrnáct dní bydlím s manželkou a našimi třemi syny v největším pokoji ve třetím poschodí v Hanbury Street 29. V pátek jsem šel do postele v 8 hodin, manželka mě následovala o hodinu později. Synové šli spát každý v jinou dobu, ten poslední asi ve 22:45. V noci jsem se vzbudil ve 3:00 a znovu usnul až v 5:00. Opět jsem se probudil v 5:45, zrovna ve chvíli, kdy odbíjely hodiny na Spitalfields Church. Vstal jsem a udělal jsem si šálek čaje. Pak jsem šel dozadu na dvůr. Dům má v přízemí jedno okno směrem do Hanbury Street. Hned za hlavním vchodem do domu je průchod, na jehož konci jsou dveře, které vedou do dvora. Ani jedny z těchto dveří nebývají zamčené, alespoň já jsem je nikdy zamčené neviděl. Každý, kdo věděl, kde je petlice na předních dveřích, mohl dveře otevřít a projít průchodem až na dvůr.“
Koroner: „Když jste šel v sobotu ráno na dvůr, byly dveře do dvora otevřené nebo zavřené?“
Davis: „Byly zavřené, ale už si nemůžu vzpomenout, jestli na nich byla petlice, byl jsem moc rozrušený. Přední dveře byly otevřené dokořán. To mě ani nepřekvapilo, stávalo se to docela často. Otevřel jsem dveře do dvora a zůstal jsem stát ve vchodu.“
Koroner: „Můžete ten dvůr popsat?“
Davis: „Je docela velký. Naproti dveřím, po mé levici stojí bouda, ve které paní Richardsonová skladuje dřevo. V pravém rohu dvora je záchod. Dvůr je oddělený od ostatních po obou stranách dřevěným plotem, který je asi 5 stop a 6 palců vysoký.“
Koroner: „Doufám, že mi policie dodá plánek toho dvorku. Mohlo by to být důležité.“
Inspektor Helson: „Příště ho už budeme mít k dispozici.“
Koroner: „V pořádku, zatím není potřeba. Pokračujte, pane Davisi.“
Davis: „Vlevo je malý výklenek. Od plotu ke schodům jsou to asi 3 stopy. Od dveří vedou na dvůr tři schody bez zábradlí. Jsou tu proto, že dvůr je níže než průchod. Když jsem to ráno otevřel dveře, uviděl jsem vlevo ve výklenku tělo ženy ležící mezi kamennými schody a plotem. Žena ležela na zádech, s hlavou směrem k domu. Její nohy směřovaly k dřevěné boudě. Šaty měla vyhrnuté až k tříslům. Otočil jsem se a vyběhl průchodem ven na ulici, kde jsem přiběhl ke dvěma mužům, které znám jen od vidění. Oba pracují u pana Baileyho, který v Hanbury Street vyrábí krabice. Jména těch dvou mužů neznám.“
Koroner: „Byla již zjištěna jména těch mužů?“
Inspektor Chandler: „Pátráme po nich, ale zatím neúspěšně.“
Koroner: „Pak v pátrání pokračujte, musíme zjistit jejich totožnost.“
Davis: „Jak jsem říkal, oba pracují u Baileyho. Od té doby jsem je neviděl, protože mám moc práce.“
Koroner: „Vaše práce není důležitější než tento případ!“
Davis: „Dávám soudu všechny informace, které mám.“
Koroner: „Musíte pomoci policii při pátrání po těch mužích. Teď ale pokračujte ve své výpovědi.“
Davis: „Pan Bailey je asi tři dveře od Hanbury Street 29 na stejné straně ulice. Oba muži stáli před dílnou. Když jsem je potkal, šli se mnou do průchodu a podívali se na tělo. Na dvůr ani jeden z nás nevstoupil. Společně jsme opustili dům a rozhodli se informovat policii. Šel jsem proto na policejní stanici v Commercial Street. Tam jsem všechno oznámil inspektorovi. Pak jsem se vrátil domů. Nikomu v domě jsem o svém objevu neřekl. Do průchodu už jsem nešel, protože, když jsem dorazil k domu, už byli na místě strážníci.“
Koroner: „Už jste někdy viděl mrtvolu?“
Davis: „Ne.“
Koroner: „Byl jste toho rána první obyvatel domu, který byl v přízemí?
Davis: „Ne, muž jménem Thompson byl vzhůru už od 3:30.“
Koroner: „Už jste někdy viděl v průchodu nějaké ženy?“
Davis: „Paní Richardsonová říká, že tam někdy bývají, ale já tam žádné neviděl. Ale jak jsem říkal, bydlím tady teprve čtrnáct dnů.“
Koroner: „Slyšel jste onoho rána nějaký hluk?“
Davis: „Ne, pane.“
 
Jako další vypovídala Amelia Palmerová: „Bydlím v noclehárně na Dorset Street 35, Spitalfields. S menšími přestávkami tam bydlím už tři roky. Můj manžel se jmenuje Henry Palmer a pracuje jako přístavní dělník. Dříve byl předákem, ale začátkem roku prodělal úraz. Od té doby musím výrazně šetřit. Manžel dostává také penzi od armády. Zesnulou jsem znala velmi dobře. V sobotu jsem viděla tělo v márnici a opravdu jde o Annie Chapmanovou. Jsem si jistá, protože jsem ji znala 5 let. Byla to vdova, její manžel býval veterinární chirurg z Windsoru. Jmenoval se Frederick Chapman. Zemřel asi před rokem a půl. Zesnulá se svým manželem nežila už asi 4 roky. Bydlela na různých místech, hlavně ve společných noclehárnách ve Spitalfields. Nikdy neměla stálý domov.“
Koroner: „Bydlela v Dorset Street 35?“
Palmerová: „Ano. Asi před dvěma lety s mužem, který vyráběl sítka. Tehdy dostávala od svého manžela týdně menší částku, kterou si vybírala na Commercial Road. Asi před osmnácti měsíci přestaly složenky chodit, teprve tehdy se od jednoho příbuzného dozvěděla, že je její manžel po smrti. Myslím, že se to dozvěděla buď od bratra nebo od sestry svého manžela v Oxford Street ve Whitechapelu. Zesnulá byla známá jako paní Sivvy, protože chodila s výrobcem sítek (sítko je anglicky sieve). Znala jsem toho muže dobře, ale jeho jméno neznám. Naposledy jsem ho viděla asi před osmnácti měsíci v City. Řekl mi, že teď bydlí v Notting Hill. Během miamelia-palmerova.jpgnulého týdne jsem zesnulou viděla asi dvakrát nebo třikrát. V pondělí stála naproti Dorset Street 35. Neměla na hlavě žádný klobouček, takže jsem si všimnula, že má na spánku modřinu. Myslím, že to bylo na právě straně. Zeptala jsem se jí: „Jak jsi k tomu přišla?“ Ona odpověděla: „Podívej se na můj hrudník!“ Pak mi ukázala modřinu na hrudi. Pak řekla: „Znáš tu ženskou?“ A dodala jméno nějaké ženy, na které si už nevzpomínám. Podle toho co mi řekla, je to nějaká podomní prodavačka knih. Obě znaly nějakého muže, který je známý jako podomní prodavač Harry. Chapmanová mi řekla, že v sobotu 1. září byla s Tedem Stanleym. Stanley je velmi slušný muž. Prý spolu byli na pivě v čísle 87 na Commercial Road na rohu Dorset Street. Byl tam i podomní prodavač Harry s onou ženou. Harry prý na stůl položil 2 šilinky a ta žena mu je nenápadně vyměnila za 1 cent. Pak údajně následovala hádka. Ten stejný večer se pak zesnulá se ženou znovu potkala a ta jí způsobila zranění na spánku a na hrudníku. Když mi to dovyprávěla, ještě mi řekla, že teď žije na Dorset Street 35. V úterý odpoledne jsem ji viděla znovu blízko Spitalfileds Church. Řekla mi, že se necítí dobře a že by měla alespoň den nebo dva zůstat v nemocnici. Všimla jsem si, že je velmi bledá a zeptala jsem se jí, jestli vůbec něco jedla. Odpověděla: „Ne, neměla jsem ani šálek čaje.“ Dala jsem ji proto 2 pence a varovala jsem ji, aby si za ně nekoupila rum, který měla obzvlášť v oblibě. Několikrát jsem ji viděla opilou.“
Koroner: „Čím se zesnulá živila?“
Palmerová: „Pletla nebo prodávala květiny. Několikrát byla celou noc v ulicích. Každý pátek chodila do Stratfordu, kde prodala cokoliv, co zrovna nepotřebovala. Pak jsem ji viděla až v pátek 7. září asi v 17:00 na Dorset Street. Vypadala, že je střízlivá. Zeptala jsem se jí: „Chystáš se dnes do Stratfordu?“ Odpověděla: „Na to je mi moc špatně.“ Pak jsem odešla, ale když jsem tudy znovu procházela asi o 10 minut později, našla jsem ji na tom stejném místě. Řekla mi: „Je to na nic, musím jít. Budu muset jít splašit peníze na nocleh.“ Dál řekla, že byla chvíli v nemocnici, ale neřekla ve které. A to bylo naposledy, kdy jsem ji viděla naživu. Annie byla velmi pracovitá žena. Musela ale být střízlivá. Jak jsem říkala, viděla jsem ji několikrát opilou. Jakmile měla nějaké peníze, propila je. Za dobu co jsem ji znala, žila velmi neuspořádaný život. Od smrti jejího manžela to s ní šlo obzvlášť z kopce. Vyrozuměla jsem, že její matka a sestra žijí v Bromptonu, ale zřejmě spolu neměly dobré vztahy. Nepamatuju si, že by u svých příbuzných někdy strávila aspoň jednu noc. Zesnulá měla dvě děti – chlapce a dívku. Až do smrti svého otce žili s ním, od té doby jsou ve škole. Zesnulá byla velmi slušná žena, která nikdy nemluvila sprostě. I když někdy celou noc trávila v ulicích.“
Koroner: „Znáte někoho, kdo by jí chtěl ublížit?“
Palmerová: „Ne.“
Koroner (poté, co si prostudoval zprávu od policie): „Je velmi nepravděpodobné, že její manžel byl veterinární chirurg. Spíše to vypadá, že to byl kočí.“
 
Timothy Donovan vypověděl: „Jsem správcem noclehárny na Dorset Street 35. Viděl jsem tělo v márnici a jsem si jistý, že je to žena, která poslední 4 měsíce bydlela v mém domě. Minulý týden se zde objevila až v pátek mezi druhou a třetí hodinou odpoledne. Vyšel jsem ze své kanceláře a ona se mě zeptala, jestli může jít do kuchyně. Odpověděl jsem: „Ano.“ Pak jsem se jí zeptal, kde byla celý týden. Řekla, že byla v nemocnici, ale neřekla ve které. Pak odešla do kuchyně. Znovu jsem ji viděl až v sobotu ráno v 1:30 nebo 1:45. To jsem zrovna seděl v kanceláři, která je hned naproti hlavnímu vchodu. Viděl jsem, jak znovu zamířila do kuchyně. Poslal jsem za ní nočního hlídače, který byl se mnou v kanceláři, aby se jí zeptal, jestli tady bude dnes v noci spát. Pak za mnou přišla do kanceláře a řekla: „Nemám na postel dost peněz. Nikomu ji nedávejte. Za chvíli jsem zpátky.“
Koroner: „Kolik stojí postel na noc?“
Donovan: „8 pencí. Zesnulá většinou spala na posteli číslo 29. Jak jsme spolu domluvili, ještě snědla bramboru a odešla. Ve dveřích se ještě na dvě nebo na tři minuty zastavila a řekla: „Nevadí, Time. Budu brzo zpátky. Nepronajímejte nikomu mou postel.“ Když definitivně odešla, bylo asi 1:50. Viděl jsem, jak jde směrem k Brushfield Street. Noční hlídač John Evans ji ještě chvíli pozoroval. To bylo naposledy, co jsem ji viděl naživu.“
Koroner: „Když jste ji viděl naposledy, byla opilá?“
Donovan: „Jsem si jistý, že už měla dost popito. Obecně se dá říct, že byla každou sobotu opilá. V kuchyni se chovala velmi družně. Řekl jsem ji: „Na postel peníze nemáš, ale na pivo si peníze najdeš.“ Ona mi na to odpověděla, že byla jen na konci ulice, kde je hospoda.“
Koroner: „Viděl jste ji té noci v něčí společnosti?“
Donovan: „Ne, pane.“
Koroner: „Máte představu o tom, jak chtěla získat peníze na nocleh?“
Donovan: „To nevím. Měla ve zvyku chodit každou sobotu do noclehárny s nějakým důchodcem s vizáží vojáka. Jeho jméno ovšem neznám.“
Koroner: „Vídal jste ji i s jinými muži?“
Donovan: „Když přišla s nějakým jiným mužem, tak jsem ji vyhodil.“
Koroner: „Vy dovolujete ženám, aby ve vašem domě spávaly jen s jedním mužem?“
Donovan: „Ten důchodce mi řekl, že jestli sem přijde s jiným mužem, tak jí nemám dávat postel. Té noci jsem ji ale s žádným mužem neviděl. Stejně tak v průběhu celého týdne.“
Člen poroty: „Jaká je postel, na které obvykle spávala zesnulá?“
Donovan: „Je to dvoulůžková postel, na které většinou spávala sama.“
Koroner: „Kdy byl onen důchodce se zesnulou v noclehárně naposled?“
Donovan: „V neděli 2. září. Už nemůžu říct, jestli tehdy odešli společně. V sobotu 25. srpna asi ve tři ráno mi zesnulá řekla: „Time, počkej chvilku. Jdu se podívat na ulici, jestli už nejde.“ Pak dodala, že důchodce si byl právě vybrat penzi.“
Koroner: „Víme něco o tom důchodci?“
Policejní důstojník: „Zatím po něm marně pátráme.“
Donovan: „Nikdy jsem neslyšel, že by zesnulá na toho muže volala nějakým jménem. Může mu být tak 40 až 45 let, měří asi 5 stop a 6 až 8 palců. Občas svým oblečením připomínal přístavního dělníka, jindy byl oblečený jako gentleman. Má tmavé vlasy. Myslím, že se s ním vždy setkávala na konci ulice. Zesnulá měla s ostatními podnájemníky dobré vztahy. Jen v úterý 28. srpna se v kuchyni pohádala s jednou ženou. Viděl jsem je při hádce. Pokud můžu posoudit, zesnulá v té době ještě nebyla zraněná. Později jsem se od nočního hlídače dozvěděl, že ta žena zesnulou uhodila. Ve čtvrtek jsem si pak všimnul, že zesnulá měla nepatrnou modřinu. Když jsem se jí na to zeptal, odpověděla jen: „Time, to je od tebe milé.“ Víc už k tomu neřekla. Naposledy jsem se té modřinu všimnul v pátek. Ženu, se kterou se zesnulá hádala, znám, ale ne jménem. Její manžel je podomní prodavač. Prodává krajky a podobné věci.“
 
John Evans: „Jsem noční hlídač v Dorset Street 35 a identifikoval jsem tělo v márnici jako ženu, která spávala v noclehárně. Naposledy jsem ji tam viděl v sobotu ráno. Když odcházela, bylo asi 1:45. Té noci mě správce poslal za ní, abych se jí zeptal, jestli bude chtít postel. Řekla mi, že na to nemá dost peněz. Pak šla za správcem nahoru. Když odcházela, chvíli jsem ji sledoval. Prošla dvorem na Paternoster Street a Brushfield Street a potom zabočila směrem k Spitalfields Church. Byla opilá, ale bývalo to i horší. Té noci přišla už někdy po půlnoci a řekla mi, že byla u své sestry ve Vauxhallu. Poslala jednoho podnájemníka pro pintu piva a pak odešla. Vrátila se potom něco málo před 1:15, to už jsem ale vyprávěl. Věděl jsem, že žila bouřlivým nočním životem. Každou sobotu trávila s nějakým mužem, důchodcem. Tuto sobotu v 14:30 přišel důchodce do noclehárny a ptal se na zesnulou. Řekl, že slyšel, že je mrtvá a přišel se zeptat, jestli je to pravda. Nevím, jak se jmenuje, ani kde bydlí. Když jsem mu řekl, co se stalo, bez jediného slova odešel směrem k Spitalfields Church.
Koroner: „Viděl jste, jak se zesnulá v kuchyni hádal s jinou ženou?“
Evans: „Ano, ve čtvrtek 30. srpna. Tu ženu znám jako Elizu. V 11:30 se pohádaly kvůli kusu mýdla a Chapmanová dostala ránu do hrudi. Pak jsem si povšimnul, že měla nepatrnou modřinu. Stejnou jsem viděl na těle v márnici. Nikdy jsem neslyšel, že by zesnulé někdo vyhrožoval nebo, že by měla z někoho strach. Žádná z žen bydlících v noclehárně si nikdy nestěžovala, že by jí někdo vyhrožoval.“
 
Vyšetřování bylo odročeno do středy.
 
Den 2 – středa 12. září 1888
 
Vyšetřování se za policii zúčastnili inspektoři Abberline a Helson.
 
Fountain Smith, skladník v tiskárně, vypověděl: „Viděl jsem tělo ženy v márnici a identifikoval jsem ji jako svou nejstarší sestru Annie Chapmanovou, vdovu po kočím Johnu Chapmanovi, který bydlel ve Windsoru. Manželé žili asi tři roky odděleně. Její manžel zemřel o Vánocích 1886. Mé sestře bylo 47 let. Naposledy jsem ji viděl před třemi týdny na Commercial Street, kde jsem ji náhodou potkal. Dal jsem ji 2 šilinky. Neřekla mi, kde teď žije, ani čím se živí. Řekla jen to, že potřebu peníze na nocleh.“
Koroner: „Víte o někom, s kým se stýkala?“
Smith: „Ne.“
 
James Kent, pracující v dílně na krabice a bydlící na Drew's Blocks 20, Shadwell, uvedl: „Pracuji pro pana Baileyho v Hanbury Street 23A. V sobotu v šest ráno jsem vyrazil do práce, na místo jsem dorazil asi za deset minut. Dveře do dílny byly otevřené. Čekal jsem na ulici, až přijdou ostatní zaměstnanci. Davis, který žije asi o 2 nebo 3 domy vedle, najednou vyběhl na ulici a křičel: „Lidi, pojďte sem!“ Já a James Green jsme s ním šli do Hanbury Street 29, prošli jsme průchodem za předními dveřmi a zastavili jsme se u zadních dveří vedoucích na dvůr. Uviděl jsem ženu, ležící mezi schody a plotem oddělujícím tento dvůr od ostatních v ulici. Hlavu měla směrem k domu, nohy směřovaly do zadní části dvorku (svědek následně ukázal přesnou polohu těla na plánku, který obstarali policejní důstojníci). Šaty měla neuspořádané a její zástěra byla přehozenou přes šaty. Jakmile jsem to uviděl, šel jsem ven a vrátil jsem se, až přijel inspektor Chandler. Na první pohled bylo jasné, že je ta žena po smrti. Kolem krku měla nějaký šátek, který vypadal, že je nasáklý krví. Tvář a ruce měla od krve, jakoby se svým vrahem bojovala. Podle mého ležela na zádech, vzpírala se a snažila se osvobodit. Její ruce byly obrácené směrem k jejímu hrdlu. Nohy měla široce roztažené a byly na nich stopy po krvi. Vnitřnosti měla vyjmuté z těla, ležely na její levé straně. V nedalekém obchodu jsem dostal kus plachty a přikryl jsem jím tělo. Mezitím se zde začal shromažďovat dav, a tak inspektor Chandler nechal vyklidit dvůr. Odešel jsem pryč. Mistr bývá v dílně už deset minut před šestou, takže už na mě čekal.“
 
James Green, bytem na Ackland Street, Burdett Road, pracující u stejného zaměstnavatele jako předchozí svědek: „V sobotu jsem přišel na Hanbury Street deset minut po šesté ráno. Šel jsem s Kentem k zadním dveřím v průchodu na Hanbury Street 29. Pak jsme společně odešli. Neviděl jsem, že by se těla někdo dotýkal.“
 
Amelia Richardsonová, bytem na Hanbury Street 29: „Jsem vdova. Obývám polovinu domu, tzn. první poschodí, přízemí a dílny ve sklepě. Provozuju tady dílnu na výrobu krabic. Dílny využívá můj syn John, 37 let a muž jménem Francis Tyler, který pro mě pracuje už 18 let. V sobotu měl Tyler přijít do práce v 6 hodin, ale když se neukázal ani v 8, nechala jsem pro něj poslat. Dost často chodí pozdě. Můj syn žije na John Street, Spitalfileds a po ránu ještě pracuje na trhu. Žije se mnou můj čtrnáctiletý vnuk Thomas Richardson. Ten v sobotu vstával v 6:00. Slyšeli jsme v průchodu nějaký hluk, a tak jsem poslala vnuka dolů, aby se podíval co se děje. Když přišel, řekl: „Och, babičko! Je tam nějaká zavražděná žena!“ Okamžitě jsem šla dolů, kde jsem uviděla tělo ženy ležící na dvoře. V tu dobu na dvoře nikdo nebyl, ale v průchodu se začal srocovat dav. Krátce poté přišel strážník a celé místo vyklidil. První, kdo pak vstoupil do dvora, byl nějaký policejní důstojník.“
Koroner: „Ve kterém pokoji bydlíte?“
Richardsonová: „Přední pokoj v prvním patře. V pátek v noci tam se mnou spal i můj vnuk. Šla jsem spát asi ve 21:30 a minimálně polovinu noci jsem probděla. Ve tři ráno jsem se vzbudila a pak už jsem jen dřímala.“
Koroner: „Slyšela jste během noci nějaký hluk?“
Richardsonová: „Ne.“
Koroner: „Kdo bydlí v zadní místnosti v prvním patře?“
Richardsonová: „Pan Walker, výrobce bot. Je to už starý pán, bydlí s ním jeho syn, kterému je 27 let. Jeho syn má pomalejší úsudek, ale je naprosto neškodný. V přízemí jsou pak dvě místnosti. Tam bydlí paní Hardimanová se svým šestnáctiletým synem. Obývací pokoj používá také jako obchod s kočičím žrádlem. V pátek večer jsme se u mě shromáždili na menší modlitební shromáždění. Než jsem pak šla spát, tak jsem místnost zamkla a vzala klíč sebou. Ráno byla místnost pořád ještě zamčená. V přední místnosti ve třetím patře bydlí John Davis a jeho rodina, v zadní místnosti pak žije Sarah Coxová. To je už starší dáma. V přední místnosti ve druhém patře žije pan Thompson s manželkou a jejich adoptovanou dcerou. V sobotu ráno jsem asi ve 3:50 slyšela, jak Thompson opouští dům. Do dvora nešel, šel průchodem přímo ven na ulici. V zadní místnosti ve druhém patře bydlí dvě svobodné sestry, které pracují v továrně na doutníky. Když jsem se šla podívat dolů, byli všichni nájemníci v domě, kromě pana Thompsona a pana Davise. Ráda bych ještě poznamenala, že nejsem majitelkou domu.“
Koroner: „Bývají přední i zadní dveře vždy odemčené?“
Richardsonová: „Ano, je to tak i ve všech domech v okolí. Lidé tudy chodí dovnitř a ven celou noc.“
Koroner: „Už jste někdy viděla někoho cizího v průchodu?“
Richardsonová: „Ano, asi před měsícem jsem slyšela na schodech nějakého muže. Thompson se ho ptal, co tam pohledává a muž odpověděl, že čeká, až otevře trh.“
Koroner: „V kolik hodin to asi bylo?“
Richardsonová: „Mezi 3:30 a 4:00. Já vždy slyším, jak někdo prochází průchodem. V sobotu ráno jsem až na pana Thompsona nikoho neslyšela.“
Koroner: „Neslyšela jste nějaké výkřiky?“
Richardsonová: „Ne, žádné jsem neslyšela.“
Koroner: „Dejme tomu, že by tudy prošel někdo ve 3:30. Vzbudilo by to vaši pozornost?“
Richardsonová: „Ano.“
Koroner: „Slyšíte všechny lidi, kteří jdou do zadního dvorku?“
Richardsonová: „Ano, lidé tudy chodí často.“
Koroner: „Chodí do dvorku i lidé, kteří tam nemají co dělat?“
Richardsonová: „Troufám si říct, že ano.“
Koroner: „Jste pevně přesvědčená, že v sobotu ráno tudy nikdo neprošel?“
Richardsonová: „Ano, jinak bych to musela slyšet.“
Koroner: „Takže museli jít schválně potichu?“
Richardsonová: „Ano, jinak bych je slyšela. Nikdy bych nedovolila, aby tam chodili nějací cizí lidé a páchali tam nějaké nemravnosti.“
 
Harriett Hardimanová, prodavačka kočičího žrádla, bydlící v přízemí na Hanbury Street 29: „V pátek jsem šla spát ve 22:30. Můj syn se mnou spí v jedné místnosti. Celou noc jsem prospala. Probudil mě až dupot v průchodu. To mohlo být asi 6:00. Můj syn spal, tak jsem ho probudila a poslala ho, aby se podíval co se děje. Měla jsem strach, že hoří. Když se vrátil, tak mi řekl, že na dvoře je nějaká zavražděná žena. Ven jsem ale nešla. Často jsem slyšela, jak někdo prochází průchodem, ale nikdy jsem se nešla podívat, kdo to je.“
 
John Richardson, nosič na tržišti, bytem na John Street: „Pomáhám své matce s její živností. V sobotu jsem na Hanbury Street 29 přišel mezi 4:45 a 4:50. Zkontroloval jsem, jestli je zamčený sklep, protože nedávno nám někdo ukradl nějaké nářadí. Od té doby jsem sklep vždy kontroloval cestou na trh.“
Koroner: „Byly přední dveře v domě otevřené?“
Richardson: „Ne, byly zavřené. Zvedl jsem petlici a prošel jsem průchodem až ke dveřím do dvora.“
Koroner: „Prošel jste přímo do dvora?“
Richardson: „Ne, dveře byly zavřené, takže jsem je nejprve musel otevřít. Sedl jsem si na schod přede dveřmi a starým kuchyňským nožem jsem si uřízl kus kůže, která mi vyčnívala z boty. Nůž je velký asi 5 palců, donesl jsem si ho z John Street. Pak jsem stejným nožem nakrájel mrkev a nakrmil s ní králíka. Pak jsem nůž zase schoval do kapsy. Obvykle ho u sebe nenosím. Už když jsem seděl na schodech, viděl jsem, že sklep je zamčený. Pak jsem si ještě jednou zkontroloval botu, zavázal si ji a šel jsem na trh. Dveře na dvůr jsem nezavřel, zavřely se samy. Hlavní vchod jsem pak za sebou zavřel.“
Koroner: „Jak jste se na dvoře dlouho zdržel?“
Richardson: „Nanejvýš 2 minuty.“
Koroner: „Bylo už světlo?“
Richardson: „Teprve svítalo, ale viděl jsem dobře.“
Koroner: „Všimnul jste si na dvoře něčeho podivného?“
Richardson: „Kdyby tam už bylo tělo, musel bych si ho všimnout. Poprvé jsem tělo té ženy viděl asi 2 nebo 3 minuty předtím, než se objevil doktor. O vraždě mi řekl až na trhu Thomas Pierman.“
Koroner: „Seděl jste na prvním schodku?“
Richardson: „Ne, na prostředním. Nohy jsem měl na zemi.“
Koroner: „Musel jste být velice blízko místa, kde bylo později nalezeno tělo, že?“
Richardson: „Ano, musel bych ho vidět.“
Koroner: „Byl jste na Hanbury Street 29 někdy celou noc?“
Richardson: „Ano.“
Koroner: „Už jste tam někdy viděl nějaké cizí lidi?“
Richardson: „Ano, několikrát. Chodí tam v jakoukoliv denní i noční dobu. Muži i ženy. Několikrát jsem je odtud vyháněl. Bývali i u nás, v prvním poschodí na odpočívadle.“
Koroner: „Chcete říct, že tam chodili kvůli nemravnostem?“
Richardson: „Ano, přesně.“
Koroner nakonec poslal svědka, aby přinesl svůj nůž.
 
Znovu byla předvolána Amelia Richardsonová: „Vždy jsem měla ke svým sousedům takovou důvěru, že jsem nechávala některé místnosti odemčené. Jen nedávno se nám někdo vloupal do sklepa. Rozbil zámek na dveřích a ukradl pilu a kladivo.“
Koroner: „Napadlo vás někdy, že některé části domu jsou používány k páchání nemravností?“
Richardsonová (důrazně): „Ne, pane.“
Koroner: „Řeknete nám něco o té kožené zástěře?“
Richardsonová: „Ano, můj syn ji nosí, když pracuje ve sklepě.“
Koroner: „To je poněkud zvláštní část oblečení, že?“
Richardsonová: „Ano. Ve čtvrtek 6. září jsem našla synovu zástěru ve sklepě. Byla plesnivá. Už měsíc ji nepoužil. Vzala jsem zástěru a dala ji na dvůr pod kohoutek. V sobotu ráno ji tam našla policie.“
Koroner: „Používali lidé v domě kohoutek ve dvoře?“
Richardsonová: „Ano, používali ho všichni v domě. Zástěru jsem položila pod ním na kameny. Policie si ji vzala, stejně jako prázdnou krabici od hřebíků a přezku ze synových kamaší. Když jsem byla v sobotu v 6:00 na dvoře, byl pod kohoutkem hrnec s čistou vodou. Ten tam byl už v pátek v 8 večer a zdálo se, že s ním nikdo nemanipuloval.“
Koroner: „Věděla jste, že na odpočívadle v prvním poschodí se pohybovaly cizí ženy?“
Richardsonová: „Ne.“
Koroner: „Váš syn o tom s vámi nemluvil?“
Richardsonová: „Ne.“
 
Jako další byl předvolán John Pizer: „Teď žiju v Mulberry Street 22, Commercial Road. Pracuju jako švec.“
Koroner: „Jste známý pod přezdívkou Kožená zástěra?“
Pizer: „Ano, pane.“
Koroner: „Kde jste byl minulý pátek večer?“
Pizer: „Byl jsem v Mulberry Street 22. Byl jsem tam od 6. tohoto měsíce, kdy jsem tam přišel.“
Koroner: „Odkud?“
Pizer: „Ze západní části města.“
Koroner: „Obávám se, že budeme potřebovat přesnější adresu. V kolik hodin jste dorazil k Mulberry Street 22?“
Pizer: „Krátce před jedenáctou večer.“
Koroner: „Kdo bydlí na Mulberry Street 22?“
Pizer: „Můj bratr, švagrová a má nevlastní matka. Žil jsem tam s nimi.“
Koroner: „Dokdy jste tam byl?“
Pizer: „Do té doby než mě zatkl seržant Thick. To bylo v pondělí v 9:00.“
Koroner: „Vy jste do té doby ani jednou neopustil dům?“
Pizer: „Ne, nikam jsem ani jednou neodešel.“
Koroner: „Proč jste stále zůstával v domě?“
Pizer: „To mi poradil můj bratr.“
Koroner: „Padlo na vás podezření?“
Pizer: „Padlo na mě falešné obvinění.“
Koroner: „Na radu vašich přátel jste neopouštěl dům?“
Pizer: „Ano. Říkám vám pravdu.“
Koroner: „To nebyla zrovna nejlepší rada. Byl jste propuštěn a jste nyní na svobodě?“
Pizer: „Ano, chci před světem očistit své jméno.“
Koroner: „Jeden z důvodů, proč jsem vás dal předvolat, byl i ten, abyste to mohl dnes udělat. Můžete mi říct, kde jste byl ve čtvrtek 30. srpna?“
Pizer (po chvíli přemýšlení): „Byl jsem v Holloway Road.“
Koroner: „Udělal byste lépe, kdybyste to upřesnil. Je důležité vědět, kde jste byl v noci ze čtvrtka na pátek.“
Pizer: „Mohl byste to datum více upřesnit?“
Koroner: „Bylo to týden předtím, než jste přišel do Mulberry Street.“
Pizer: „Byl jsem v noclehárně jménem Round House v Holloway Road.“
Koroner: „Přespal jste tam oné noci?“
Pizer: „Ano.“
Koroner: „V kolik hodin jste vešel do noclehárny?“
Pizer: „To byla ta noc, kdy hořelo v docích. Mohl jsem přijít asi ve 2:00 nebo 2:15. To bylo v pátek ráno.“
Koroner: „Kdy jste z noclehárny odešel?“
Pizer: „V 11:00 ve stejný den. To už jsem viděl všude plakáty, na kterých stálo: Další hrozná vražda.“
Koroner: „Kde jste byl v pátek ráno před 2:00?“
Pizer: „Ve 23:00 jsem večeřel v Round House.“
Koroner: „Pak jste šel ven?“
Pizer: „Ano. Šel jsem až k Seven Sisters Road. Pak jsem se vrátil směrem k Highgate, dolů po Holloway Road. Když jsem se otočil, viděl jsem odraz ohně z toho požáru. Když jsem přišel ke kostelu v Holloway Road uviděl jsem dva strážníky a správce noclehárny jak spolu mluví. Teď už si nejsem jistý, jestli tam byli strážníci dva nebo jen jeden. Zeptal jsem se strážníka, odkud je ten oheň. Odpověděl mi, že je to daleko odsud. Poprosil jsem ho tedy, aby mi řekl, kde přesně hoří. Odpověděl mi: „Dole v Albert Docks.“ Pokud si dobře vzpomínám, v tu dobu mohlo být tak 1:30. Pak jsem šel kolem Highbury Railway Station. Potom jsem se vrátil a šel do noclehárny.“
Koroner: „Ptal se vás někdo, proč jdete tak pozdě?“
Pizer: „Ne. Zaplatil jsem nočnímu hlídači. Zeptal jsem se ho, jestli mou postel někomu pronajali. Odpověděl: „Byla volná už jedenáct hodin. Nemyslíte přece, že vám ji budeme držet věčně?“ Zaplatil jsem tedy 4 pence za jinou postel. Ještě jsem chvilku kouřil v kuchyni a pak jsem šel spát.“
Koroner: „Vstával jste v 11:00?“
Pizer: „Ano. Přišel nějaký muž a řekl nám, že musíme vstávat, protože musí ustlat postele. Tak jsem vstal, oblékl se a šel dolů do kuchyně.“
Koroner: „Je ještě něco co byste nám chtěl říct?“
Pizer: „Ne.“
Koroner: „Když jste dříve mluvil o západní části města, myslel jste tím Holloway?“
Pizer: „Ne. To je jiná noclehárna na Peter Street, Westminster.“
Koroner: „Je nutné dodat, že výpověď svědka byla potvrzena.“
 
Seržant William Thick: „Věděl jsem, že Kožená zástěra je podezřelý ze spáchání té vraždy. Také jsem věděl, že se tak říká Pizerovi. Tak jsem ho v pondělí v 9:00 zatkl na Mulberry Street 22.“
Koroner: „Když lidé mluví o Kožené zástěře, myslí tím Pizera?“
Thick: „Ano.“
Koroner: „Už byl propuštěn z cely?“
Thick: „Byl propuštěn minulou noc ve 21:30.“
 
Znovu předstoupil John Richardson, který předložil svůj nůž, kterým si spravoval svou botu. Ukázalo se, že jde o velmi opotřebovaný dezertní nůž. Dodal: „Protože nůž není dostatečně ostrý, musel jsem si později na trhu půjčit jiný.“
Nakonec se ještě obrátil k porotě a řekl: „Říkal jsem matce o cizích lidech v domě. Sama je několikrát slyšela.“
Koroner: „Zatím si tady ten nůž ponecháme.“
 
Henry John Holland, pracující v dílně na krabice, vypověděl: „V sobotu ráno, asi osm minut po šesté jsem procházel kolem Hanbury Street 29. Šel jsem tudy do práce na Chiswell Street. Mluvil jsem se dvěma lidmi od Baileyho. Nějaký starší muž najednou vyběhl z domu a prosil nás, ať se jdeme podívat na dvůr u jeho domu. Prošel jsem průchodem a uviděl jsem tělo ženy ležící na dvoře. Těla jsem se nedotýkal. Pak jsem šel pro policistu na Spitalfileds Market. Jeden důstojník mi řekl, že se mnou jít nemůže. Řekl jsem mu, že jde o podobný případ jako na Buck's Row, ale on mě poslal za dalšími dvěma policisty, kteří měli být někde na tržišti. Žádné strážníky jsem ovšem nemohl najít. Když jsem se vrátil k domu, bylo asi 6:20. Uviděl jsem inspektora, jak přibíhá společně s nějakým mladíkem. Později odpoledne jsem si na chování policejního důstojníka stěžoval na policejní stanici v Commercial Street.“
Koroner: „Nezdá se, že by policistovo chování způsobilo nějaké zpoždění. Inspektor vypověděl, že každý policista má určenou oblast, kterou nesmí opouštět a je povinen vás odkázat na své kolegy.“
Předseda poroty: „To chování policisty vysvětluje.“
Koroner: „Zítra hned jako prvního vyslechneme lékaře.“
 
Vyšetřování bylo odloženo na další den.
 
Den 3 – čtvrtek 13. září 1888
 
Za policii se dostavili inspektoři Abberline, Helson a Chandler.
 
Inspektor Scotland Yardu Joseph Chandler, divize H: „V sobotu v 6:10 jsem byl na Commercial Street. Na rohu Hanbury Street jsem uviděl několik pobíhajících lidí. Zavolal jsem na ně. Jeden z nich mi řekl: „Byla zavražděna další žena!“ Okamžitě jsem šel za ním na Hanbury Street 29. Přes průchod jsem se dostal až na dvůr. Na dvoře v té době nikdo nebyl. Uviděl jsem tělo ženy, ležící na zádech. Její hlava směřovala k zadní zdi domu. Hlavu měla asi 2 stopy od zdi a asi 6 nebo 9 palců od schodů. Tvář měla otočenou doprava, její levá ruka spočívala na jejím hrudníku, zatímco pravou ruku měla podél těla. Oběť měla pokrčené nohy a její šaty byly vyhrnuty nad kolena. Část jejích střev byla stále spojena s tělem, ale byla položena na jejím pravém rameni, společně s nějakými kusy kůže. Na levém rameni byly další kusy odříznuté kůže. Tělo ženy leželo paralelně s plotem, který od sebe odděluje dva dvory v sousedství. Zůstal jsem na místě, zatímco jsem nechal poslat pro policejního lékaře pana Phillipse, pro sanitku a pro posily. Když dorazili další policisté, nechal jsem vyklidit průchod od zvědavců. Až do příjezdu lékaře se těla nikdo nedotýkal. Tělo jsme přikryli nějakým kusem hrubé plachtoviny. Asi v 6:30 dorazil lékař a prohlédl tělo. Pak nařídil, abychom tělo nechali odvézt do márnice. Když bylo tělo pryč, prohledal jsem dvůr. Našel jsem kus hrubého mušelínu, kousek ulomeného zubu z hřebenu a malý kapesní hřebínek. To vše leželo u nohou oběti. Kousek od místa, kde ležela hlava oběti, jsem nalezl kus obálky, ve které byly dvě pilulky.“
Koroner: „Bylo něco na obálce?“
Chandler: „Na zadní straně bylo razítko s modrým nápisem Sussexský regiment. Zbytek zadní strany obálky byl utržený. Na druhé straně bylo napsáno písmeno M.“
Koroner: „Byl to mužský rukopis?“
Chandler: „Myslím si, že ano.“
Koroner: „Byla na obálce nějaká poštovní známka?“
Chandler: „Ne. Bylo tam jen červené razítko Londýn, 3. srpna 1888. Bylo tam ještě jedno černé razítko, ale to bylo nečitelné.“
Koroner: „Bylo na obálce ještě něco?“
Chandler: „O něco níže byla písmena Sp, jako by chtěl někdo napsat Spitalfields. Zbytek obálky byl odtržen. Jinak na obálce už nic nebylo.“
Koroner: „Našel jste na dvoře ještě něco jiného?“
Chandler: „Ležela tam kožená zástěra. Byla nasycena vodou. Ležela asi 2 stopy od vodovodu.“
Koroner: „Viděl ji lékař?“
Chandler: „Ano. Dále byla na dvoře krabice na hřebíky. Byla prázdná. Byla zde také nalezena přezka, kterou později paní Richardsonová identifikovala jako přezku z kamaší jejího syna.“
Koroner: „Kde byla přezka nalezena?“
Chandler: „Kousek od místa, kde bylo nalezeno tělo. Podle paní Richardsonové jí patřila i ta zástěra a krabice. Dvůr je zčásti dlážděný.“
Koroner: „Naznačovalo něco, že na místě činu došlo k boji?“
Chandler: „Ne.“
Koroner: „Je plot pevný?“
Chandler: „Ne, spíše naopak.“
Koroner: „Mohl by unést váhu muže, kdyby se přes něj pokoušel přelézt?“
Chandler: „Nepochybně ano.“
Koroner: „Je nějaký důkaz, že by někdo plot přelézal?“
Chandler: „Ne. Části plotu v sousedním dvoře byly v nedávné době polámány. V době vraždy však byly neponičené.“
Koroner: „Prohledával jste sousední dvůr?“
Chandler: „Ano.“
Koroner: „Byly na některém z plotů nalezeny stopy po krvi?“
Chandler: „Ano, v blízkosti těla oběti.“
Koroner: „A na některém ze sousedních dvorů?“
Chandler: „Ne.“
Koroner: „A někde v okolí?“
Chandler: „Stopy po krvi byly nalezeny na zdi v čísle 25. Všimnul si jich doktor Phillips až v úterý odpoledne.“
Koroner: „Byly na dvoře v čísle 29 nalezeny nějaké stopy po krvi?“
Chandler: „Ne. Ani při jediné prohlídce místa činu jsme nenalezli jiné stopy po krvi než v bezprostřední blízkosti těla. Několik jich bylo na zadní zdi domu, blízko hlavy oběti, 2 stopy od země. Největší z nich byla velikosti šestipence. Všechny skvrny byly velmi blízko u sebe.“
Koroner: „Prohlížel jste tělo?“
Chandler: „V márnici jsem prohlížel šaty oběti. Kabát byl černý a sahal až ke kolenům. U krku byly zřetelné skvrny od krve a to z obou stran. Dvě nebo tři skvrny byly také na levém rukávu. Kabát se zapínal na přední straně. Stav šatů neodpovídal tomu, že by před smrtí oběti došlo k nějakému zápasu. Pod sukní měla oběť velkou kapsu, upevněnou provazem, kterou jsem přinesl sebou. Na přední straně byla kapsa roztržená, stejně tak po stranách. Kapsa byla prázdná. Oběť měla dále na sobě černou sukni. Na vnější straně byla sukně nepatrně potřísněna krví. Oběť měla dvě spodničky, obě byly potřísněny krví jen velmi nepatrně. Dva živůtky byly sice nepoškozeny, ale kolem krku byly celé od krve. Na punčoších nebyla jediná stopa po krvi. Šaty nebyly ani rozřezány ani roztrhány. Oběť měla na nohou staré boty.“
Koroner: „Viděl jste Johna Richardsona?“
Chandler: „Potkal jsem ho asi v 6:47. Řekl mi, že přišel do toho domu asi ve 4:45, šel k zadním dveřím na dvůr, zkontroloval dveře do sklepa a odešel do práce.“
Koroner: „Řekl vám něco o tom, že si upravoval botu?“
Chandler: „Ne.“
Koroner: „Řekl vám, že si je jist tím, že tělo tam v té době ještě neleželo?“
Chandler: „Ano. Dveře na dvůr se otevírají do dvora. Pokud Richardson seděl na horním schodku, nemusel tělo vidět. Řekl mi, že dolů ze schodů nešel.“
Předseda poroty: „Padla tu zmínka o Sussexském regimentu a jakémsi důchodci. Chystáte se předvést Stanleyho?“
Chandler: „Dosud se nám ho nepodařilo najít.“
Předseda poroty: „On ale může být velice důležitý svědek. Je dokázáno, že se s obětí vídal každý týden. Je důležité, abyste ho vypátrali.“
Chandler: „Nepodařilo se nám najít nikoho, kdo by nám mohl nějak pomoci v pátrání po Stanleym. Lidé v okolí byli vyzvání, aby okamžitě kontaktovali policii, kdyby se Stanley objevil. Zatím to vypadá, že o něm nikdo nic neví.“
Koroner: „Já myslím, že tajemný důchodce ví, že je jeho povinností se sám dostavit na policii.“
 
Seržant Edward Badham, číslo 31 H: „Přepravoval jsem tělo v sanitce do márnice.“
Koroner: „Jste si jist, že jste z místa činu odvezli každou část těla oběti?“
Badham: „Ano.“
Koroner: „Kde jste vyložili tělo?“
Badham: „Ve stáji. Zůstal jsem u těla, dokud nepřijel inspektor Chandler. Detektiv seržant Thick prohlédl tělo a já vše zapisoval. Přišly dvě ženy, které identifikovaly tělo a popsaly oblečení oběti. Obě přišly z Dorset Street 35.“
Koroner: „Kdo se dotýkal šatů oběti?“
Badham: „Seržant Thick. Neviděl jsem, že by se šatů nebo těla dotýkaly ty ženy. Ani seržant Thick se těla nedotýkal.“
 
Znovu byl předvolán inspektor Joseph Chandler: „Do márnice jsem dorazil pár minut po sedmé hodině. Nezdálo se, že by s tělem někdo manipuloval. Nečekal jsem až do příjezdu lékaře. Zanechal jsem na místě strážníka 376 H společně se zaměstnancem márnice a chovancem chudobince Robertem Mannem, který mi také řekl, že tělo přijal v 7:00. Zůstal v márnici až do příjezdu doktora Phillipse. Celou dobu byly dveře márnice zamčené, s jedinou výjimkou, když přišly dvě sestřičky, které vysvlékly tělo. Nikdo jiný se těla nedotýkal. Mann pak dal klíč od márnice policistům.“
Koroner: „Skutečnost je taková, že Whitechapel žádnou márnici nemá. Místo, o kterém tady mluvíme, není žádná márnice. Nemáme vlastně žádné právo převážet tam těla. Je to vlastně jen bouda patřící místnímu chudobinci. Už bylo několikrát urgováno v této věci směrem k okresnímu stavebnímu úřadu. East End, kde by byla márnice zapotřebí více, než jinde, nemá k dispozici žádnou. Těla, která jsou vytažena z řeky, jsou uložena do beden a velice často jsou převážena do této boudy až z Wappingu. Obyvatel chudobince není dostatečně kvalifikovaný, aby se staral o tělo v tak důležité záležitosti, jako je tato.“
Předseda poroty: „Rád bych také upozornil, že poslanec pan Montagu nabídl odměnu 100 liber za informaci, která povede k zatčení pachatele. Pokud se k vypsání podobné odměny chystá i vláda, bylo by dobré to oznámit.“
Koroner: „Nemám žádné informace v tomto směru, ale řekl bych, že vláda k vypsání odměny zcela určitě nesáhne. Ne z ekonomických důvodů, ale protože by se peníze mohli dostat do nepravých rukou.“
Koroner: „Byl jste přítomen, když lékař prováděl pitvu?“
Chandler: „Ano.“
Koroner: „Viděl jste, jak lékař objevil šátek oběti?“
Chandler: „V tu dobu byl už šátek na hromadě s oblečením. Ukázal jsem ho doktoru Phillipsovi a on mi řekl, abych ho dal do vody, což jsem udělal.“
Koroner: „Viděl jste, jak byl šátek sundáván s těla oběti?“
Chandler: „Ne. Musely ho sundat ty sestřičky.“
Koroner: „Jak to víte?“
Chandler: „Já to nevím.“
Koroner: „Pak tedy jen hádáte?“
Chandler: „Předpokládám to.“
Koroner: „To je ovšem všechno špatně. Nejste zrovna muž, kterému by měla být svěřen tak důležitý úkol.“
 
Znovu byl předvolán Timothy Donovan, správce noclehárny na Dorset Street 35.
Koroner: „Poznáváte tento šátek?“
Donovan: „Poznávám, patřil zesnulé. Koupila ho od jednoho podnájemníka v noclehárně. Nosila ho, když šla pryč. Nosila ho složený do tří rohů, omotaný kolem krku, s černou vlněnou šálou vespod. Vepředu ho měla svázaný jedním uzlem.“
Předseda poroty: „Poznal byste důchodce Teda Stanleyho?“
Porotce: „Stanley není tím důchodcem.“
Koroner: „Říká vám něco jméno Stanley?“
Donovan: „Ne.“
Předseda poroty: „On je také známý jako podomní prodavač Harry.“
Donovan: „Podomního prodavače Harryho znám.“
Koroner: „Rád bych upozornil na fakt, že neexistuje důkaz, že tajemný důchodce se opravdu jmenuje Ted Stanley.“
Předseda poroty: „To ale nic nemění na tom, že onen důchodce se pravidelně vídal s obětí. Proto bychom ho měli nechat předvést.“
Koroner: „Poznal byste toho důchodce?“
Donovan: „Ano.“
Koroner: „Kdy jste ho viděl naposledy?“
Donovan: „V sobotu.“
Koroner: „Proč jste ho neposlal na policii?“
Donovan: „Protože by stejně nepřišel.“
Předseda poroty: „Co je to vlastně za člověka?“
Donovan: „Vypadá jako voják. Chodí různě oblékaný, někdy jako gentleman.“
Porotce: „To nebude Ted Stanley.“
 
Policejní lékař George Baxter Phillips: „Minulou sobotu jsem byl v 6:20 zavolán na Hanbury Street 29. Na místo jsem dorazil v 6:30. Na dvoře domu jsem nalezl tělo ženy ležící na zádech, nalevo od schodů, které vedou do průchodu toho domu. Hlava ženy byla asi 6 palců pod úrovní spodního schodku, její nohy směřovaly k dřevěné boudě na druhé konci dvorku. Její levá ruka ležela křížem přes její prsa, nohy měla pokrčené s koleny vytočenými do stran. Oběť měla nateklý obličej, její hlava byla otočena na pravou stranu. Jazyk oběti vyčníval mezi předními zuby, ale ne přes rty. Jazyk byl rovněž nateklý. Tenké střevo a jiné části těla ležely nad pravým ramenem oběti. Orgány byly stále spojeny s tělem. Nad levým ramenem bylo velké množství krve společně z částí žaludku oběti. Prozkoumal jsem dvůr a našel jsem kus hrubého mušelínu, ulomený george-baxter-phillips.jpgzub z hřebenu a blízko u schodů malý kapesní hřeben v papírové krabici. Všechny věci ležely na zemi vcelku uspořádaně. Na místě jsem rovněž nalezl další předměty, které jsem odevzdal policii. Tělo oběti bylo již studené, až na zbytky tepla v těle oběti, pod jejími vnitřnostmi. V končetinách již byla znatelná posmrtná ztuhlost. Na hrdle oběti jsem nalezl hluboký řez. Zjistil jsem, že řez je roztřepený a vede vpravo kolem krku oběti. Na zadní zdi domu, mezi schody a plotem, na levé straně, bylo asi 18 palců od země šest skvrn od krve, lišící se velikostí, od nepatrné skvrny až po cákanec velikosti šestipence. Další stopy krve jsem nalezl na dřevěném plotě, v místě, které zhruba odpovídá poloze hlavy oběti, a nad místem, kde krev prýštila z hrdla. Zde byla krev již sražená. Poté, co jsem obdržel další pokyny, jsem několik minut po druhé hodině odpoledne vyrazil do Whitechapel Union, abych důkladněji ohledal tělo a provedl obvyklou pitvu. Byl jsem překvapený, že tělo již bylo svlečené a leželo připravené na stole. To mi docela stěžovalo práci. Není to ovšem poprvé, co jsem se s něčím takovým setkal. Tímto bych proti takovému jednání chtěl vznést protest. Toto je vysoce neprofesionální a znehodnocuje to naši práci.“
Koroner: „Márnice vůbec není dostatečně vybavená, pro provádění pitev. Je to opravdu jen bouda. Není zde žádné potřebné vybavení, celá bouda je ve špatném stavu a v některých ročních obdobích je to zde dokonce nebezpečné.“
Předseda poroty: „Myslím, že mi všichni sdílíme doktorův pohled na věc.“
Koroner: „Od City až po Bow vlastně neexistuje jediná veřejná márnice. Jedna je na Mile End, ta ale není používána pro všeobecné účely. Prosím pokračujte ve výpovědi.“
Phillips: „Tělo bylo dokonce i částečně umyté. Nad pravým spánkem jsem nalezl modřinu. Další modřina byla pod klíční kostí a další dvě jsem objevil na hrudi. Každá byla asi o velikosti mužského palce. Jeden z nehtů na ruce byl zduřelý. Na levé straně čelní kosti byla stará jizva. V tuto chvíli byla již ztuhlost končetin znatelná. Zvláště pak na levé ruce, zejména v prstech, které byly částečně sevřené v pěst. Na prvním kloubu na prsteníčku byla odřenina a byly zde zřetelné stopy po prstenu či prstenech, patrně z nedávné doby. Na prstech bylo několik drobných zranění. Po otevření lebeční dutiny jsem zjistil, že mozkové blány jsou matné. Vlákna byla plná tmavě zbarvené krve. Mezi blanami a mozkovou hmotou jsem nalezl velké množství tekutiny. Mozková hmota byla neobvykle pevná a také plná tekutiny. Hrdlo oběti bylo proříznuto. Podle řezu na hrdle jsem zjistil, že rána byla vedena zleva doprava. Začínala pod levou čelistí, prošla přední stranou hrdla a končila na pravé straně v bodu zhruba mezi čelistí a hrudní kostí. Na krčních obratlích byly dva zřetelné hladké řezy. Byly vedeny paralelně ve vzdálenosti asi půl palce. To vše mě vede k domněnce, že se pachatel pokusil oddělit kosti od sebe, tudíž že vrah pravděpodobně chtěl své oběti uříznout hlavu. Pak jsem na těle nalezl ještě různá jiná zohavení, ty ale byly způsobeny až po smrti oběti, jejíž příčinou byla masivní ztráta krve následující po proříznutí hrdla. Pane, je to vaše vyšetřování a já to plně respektuji, ale myslím, že není nezbytné, abych zde popisoval další zohavení těla. Koneckonců, příčinu smrti jsem již uvedl.“
Koroner: „Cílem tohoto vyšetřování není jen zjistit příčinu smrti, ale všechny okolnosti tohoto zločinu. Zohavení způsobená po smrti oběti nám mohou pomoci stanovit typ člověka, který tuto vraždu spáchal. Možná byste nám mohl prozradit, k jakým závěrům jste došel ohledně nástroje, který pachatel použil.“
Phillips: „Nepřejte si slyšet detaily. Myslí, že pokud je to jen trochu možné, měli bychom se vyhnout popisování detailů. Příčina smrti je zřejmá ze zranění, která jsem již popsal.“
Koroner: „Máte pitevní zprávu?“
Phillips: „Mám.“
Koroner: „Předpokládejme, že z tohoto zločinu bude někdo obviněn. Pak se popisování detailů stejně nevyhneme a naopak bude se to brát jako naše pochybení, že jsme při vyšetřování něco tak podstatného opomněli.“
Phillips: „Jak jsem již řekl: je to vaše vyšetřování a já to plně respektuji.“
Koroner: „Prozatím to tedy odložíme. Řekněte nám, co podle vás způsobilo smrt oběti?“
Phillips: „Podle všech nálezů usuzuji, že před smrtí došlo k přerušení dýchání, což mělo za následek bezvědomí. Příčinou smrti byl buďto pokračující nedostatek kyslíku nebo selhání srdce v důsledku ztráty krve způsobené proříznutím hrdla.“
Koroner: „Byl nástroj použitý k ranám na hrdle totožný s tím, který byl později použit k zohavení břicha?“
Phillips: „Je to velmi pravděpodobné. Musel to být velice ostrý nůž, pravděpodobně s tenkým, úzkým ostřím, dlouhý 6 až 8 palců, možná i delší.“
Koroner: „Je možné, že by vrah mohl použít bajonet?“
Phillips: „Ne, to nebyl bajonet.“
Koroner: „Mohl to být podobný nástroj, který se používá při pitvách?“
Phillips: „V kufřících s nástroji, které se používají při pitvách, většinou takové zbraně nebývají.“
Koroner: „Mohl to být nůž podobný těm, jaké se používají na jatkách?“
Phillips: „Ano, to by mohlo být ono.“
Koroner: „A nemohl by to být ševcovský nůž nebo nůž, jaký používají kožešníci?“
Phillips: „Myslím si, že tyto nože nemívají tak dlouhé ostří.“
Koroner: „Myslíte si, že vrah disponuje nějakou znalostí anatomie?“
Phillips: „Jestli mohu soudit, tak ano. A myslím, že kdyby pachatel nespěchal, byl by schopen mnohem horších zohavení.“
Koroner: „Bylo na místě činu nalezeno kompletní tělo oběti?“
Phillips: „Ne, chyběly některé části břišní dutiny.“
Koroner: „Je potřeba k jejich vyjmutí znalost anatomie?“
Phillips: „Myslím si, že způsob jakým byly vyjmuty, odpovídá určitým anatomickým znalostem pachatele.“
Koroner: „A nemohlo se stát, že se chybějící části těla mohly ztratit při převozu do márnice?“
Phillips: „U převozu jsem nebyl. Ale podle ohledání těla, usuzuji, že chybějící části byly vyjmuty.“
Koroner: „Jak dlouho byla oběť po smrti, když jste ji viděl poprvé?“
Phillips: „Řekl bych, že nejméně 2 hodiny, možná i více. Je ale nutno podotknout, že to ráno bylo velice chladné, takže tělo mohlo chladnout podstatně rychleji, navíc u oběti došlo k velké ztrátě krve.“
Koroner: „Našel jste na místě činu nějaké stopy po zápase?“
Phillips: „V blízkosti těla ženy jsem nenašel nic, co by nasvědčovalo, že žena se vrahovi bránila. Nesmíte zapomenout na skvrny od krve okolo plotu.“
Koroner: „Podle vašeho názoru byla oběť ještě naživu, když vstupovala na dvůr?“
Phillips: „Jsem si tím jist. Pečlivě jsem prozkoumal průchod vedoucí do dvora a nenašel jsem žádné stopy po krvi, které by zde musely být, pokud by sem vrah nesl svou oběť již zavražděnou.“
Koroner: „Byla vám ukázána zástěra?“
Phillips: „Viděl jsem ji. Nebyly na ní žádné stopy po krvi. Vypadalo to, že nebyla na dvoře dlouho.“
Koroner: „Údajně jste našel stopy po krvi na zdi v Hanbury Street 25?“
Phillips: „Ano, teprve před nedávnem. Na první pohled bylo jasné, že jde o skvrnu od krve. Další stopy už ovšem nebyly nalezeny. Své pátrání jsem bohužel nedokončil. Ale jsem toho názoru, že žádné další stopy po krvi již nenalezneme.“
Koroner: „Byly v těle oběti nalezeny stopy po onemocnění?“
Phillips: „Ano, ale rozhodně nebyly příčinou smrti. Nelezl jsem plicní chorobu v pokročilém stádiu a oběť trpěla onemocněním mozkových blan. V žaludku jsem nalezl menší množství jídla.“
Koroner: „Narazil jste na něco, co by naznačovalo, že oběť požila větší množství alkoholu?“
Phillips: „Ne, jsem přesvědčený, že oběť v době několika hodin před svou smrtí nepožila větší množství tvrdého alkoholu. V žaludku jsem spíše narazil na znaky velkého strádání.“
Koroner: „Mohla si některá ze zranění způsobit oběť sama?“
Phillips: „Zranění, která vedla ke smrti oběti, si žena nemohla způsobit sama.“
Koroner: „Pocházely ony podlitiny, o kterých jste se zmiňoval, z nedávné doby?“
Phillips: „Ty, které byly na obličeji, zejména okolo brady a čelisti, byly způsobeny nedávno. Modřiny na spánku a na hrudi byly starší, pravděpodobné v rámci několika dní. Já soudím, že člověk, který oběti podřízl hrdlo, ji uchopil za bradu a poté vedl řez zleva doprava.“
Koroner: „Mohl by to být provedeno tak rychle, aby oběť nestačila vykřiknout?“
Phillips: „Pokud opravdu vrah nejprve sevřel své oběti hrdlo a přivodil ji bezvědomí, tak to samozřejmě možné je.“
Předseda poroty: „Myslíte, že vrah oběť nejprve škrtil?“
Koroner: „Zduření jazyka by ukazovalo na udušení, že?“
Phillips: „Ano. Můj dojem je ten, že oběť byla alespoň částečně uškrcena. Šátek patřící oběti, který jsem nalezl u šatů v márnici, byl nasáklý krví. Byl to ten stejný šátek, který jsem předtím viděl kolem krku oběti, když jsem ji viděl poprvé na Hanbury Street 29.“
Koroner: „A nemohl šátek kolem krku oběti uvázat někdo později?“
Phillips: „Ne. Sestra Sarah Simondsová, ošetřovatelka ve Whitechapelské nemocnici, mi později řekla, že v sobotu šla společně se starší ošetřovatelkou do márnice. V tu chvíli bylo tělo ještě v sanitce. Teprve později bylo přeneseno do boudy a položeno na stůl. Podle instrukcí inspektora Chandlera pak tělo umyly a položily šaty na jednu hromadu. Je si jistá, že rozvazovala šátek z krku oběti. Šátek byl neporušený. Kdyby vrah nejprve zaútočil nožem na hrdlo, musel by být šátek poškozen. Pak z těla smyly krev.“
Inspektor Chandler: „Já jsem žádné instrukce k omytí těla nedal.“
 
Vyšetřování bylo odloženo až na 19. září.
 
Den 4 – středa 19. září 1888
 
Eliza Cooperová: „Jsem podomní prodavačka, posledních 5 měsíců bydlím na Dorset Street, Spitalfileds. Zesnulou jsem znala. V úterý jsem se s ní pohádala. Hádka vznikla následovně: předchozí sobotu si do noclehárny na Dorset Street přivedla pana Stanleyho. Přišla do kuchyně a zeptala se, jestli by jí někdo nepůjčil mýdlo. Tam jí řekli, ať se zeptá Lizy. Tím mysleli mě. Přišla tedy za meliza-cooperova.jpgnou. Otevřela jsem skříňku a dala jí kus mýdla. Ona ho dala Stanleymu, který se pak šel do umývárny umýt. Když se později vrátila, požádala jsem ji, aby mi mýdlo vrátila. Ona mi nic nevrátila a nakonec řekla: „Brzy se uvidíme. Ahoj.“ Pan Stanley ji dal 2 šilinky a zaplatil za ni postel na dvě noci. Ten den jsem ji už neviděla. Následující úterý jsem ji potkala v kuchyni v noclehárně. Řekla jsem jí: „Mohla bys mi vrátit to mýdlo?“ Ona jen hodila na stůl půlpenci a řekla: „Běž a kup si za to mýdlo.“ Začaly jsme se hádat. Hádka pak pokračovala v hospodě u Ringerů. Vrazila mi facku a řekla: „Buď ráda, že ti ještě něco nepřidám.“ Dala jsem ji pěstí do levého oka a pak asi ještě do hrudi. Později jsem si všimla, že v místě, kam jsem ji udeřila, se jí udělala modřina.“
Koroner: „Kdy jste ji naposledy viděla?“
Cooperová: „Ve čtvrtek v noci u Ringerů.“
Koroner: „Nosila nějaké prsteny?“
Cooperová: „Ano, měla tři prsteny na prsteníku na levé ruce. Všechny byly z mosazi.“
Koroner: „Všimla jste si, že by někdy měla zlatý svatební prsten?“
Cooperová: „Za tu dobu co jsem ji znala, jsem u ní nic takového neviděla. Znala jsem ji asi 15 měsíců. Vídávala jsem ji se Stanleym, Podomním prodavačem Harrym a několika dalšími muži.“
Předseda poroty: „Je některý z těch mužů v poslední době nezvěstný?“
Cooperová: „To opravdu nevím.“
Porotce: „Měla i s ostatními muži stejný vztah jako se Stanleym?“
Cooperová: „Ne, pane. Ostatní si jen příležitostně přivedla do noclehárny.“
 
Znovu byl předvolán policejní lékař, doktor Phillips.
Koroner: „Respektuji váš názor i vaše námitky, ale je nezbytné, abyste zde uvedl všechny důkazy, které jste zjistil při ohledání těla. I když je to nepříjemné, musí tomu tak v zájmu spravedlnosti být.“
Phillips: „Nebyl jsem obeznámen s tím, že se po mě bude dnes požadovat kompletní výpověď. Kdybych to věděl, lépe bych se připravil. Nicméně, udělám, co bude v mých silách.“
Koroner: „Chcete svou výpověď odložit?“
Phillips: „Ach, to ne! Udělám, co budu moci, abych pomohl při vyšetřování, i když si stále myslím, že není vhodné předkládat detaily veřejnosti. Ale samozřejmě se podřídím. Jsou zde také nové skutečnosti, které vyšly najevo teprve nedávno. Již posledně jsem se zmínil, že vrah těsně před útokem na hrdlo, uchopil svou oběť za bradu. To potvrzuje nález tří škrábanců těsně pod lalokem levého ucha a modřina na pravé tváři. Ještě než přejdu k popisu zranění na spodní části těla, musím znovu vyjádřit svůj nesouhlas s tím, aby se tak dělo před veřejností. Tyto detaily byste měl slyšet jen vy a porota, ale seznamovat s těmi nechutnostmi veřejnost, je podle mne opravdu nevhodné.“
Koroner: „Jsme tu v zájmu spravedlnosti, a proto musíme slyšet všechny důkazy. Nicméně vidím, že je v síni několik dam a chlapců. Proto si myslím, že by bylo vhodné, aby na chvíli opustili místnost.“
Několik žen a novinových poslíčků opustilo síň.
Phillips: „I tak si dovolím protestovat. Pokud poskytneme detaily tohoto zločinu veřejnosti, můžeme tím mařit vyšetřování.“
Koroner: „My jednoduše musíme vyslechnout všechna svědectví, a jestli se je dozví veřejnost, je už jen na zodpovědnosti tisku.“
Předseda poroty: „Jsme toho názoru, že přání svědka by mělo být vyslyšeno.“
Následovala vášnivá debata mezi porotci.
Koroner: „Celou věc jsem pečlivě zvážil a došel jsem k závěru, že neexistuje svědectví nebo důkaz, který by neměl zaznít při vyšetřování zločinu.“
Phillips: „Já jsem nechtěl, aby nebylo moje svědectví vzato v potaz, jen jsem nechtěl, aby se o detailech zločinu dozvěděla veřejnost.“
Koroner: „Odložili jsme vaši výpověď tak dlouho, jak jen to bylo možné, protože jste tvrdil, že je to v zájmu spravedlnosti. Ale jsou to již dva týdny a já nevidím důvod, proč bychom to měli ještě dále odkládat.“
Phillips: „Já jsem toho názoru, že to, co budu teď popisovat, následovalo až po smrti oběti. Takže to nijak nesouvisí s příčinou smrti, kterou zde vyšetřujete.“
Koroner: „To je jen váš názor. Jiný lékař by s tím třeba nesouhlasil.“
Phillips: „Tak dobře. Seznámím vás se zjištěními, ke kterým jsem dospěl po ohledání těla. Břicho oběti bylo zcela otevřeno. Střeva, oddělena z jejich mezenterického uložení, byla vyjmuta z těla a položena na ženino rameno, zatímco z pánevní oblasti byla zcela odstraněna děloha, horní část pochvy a zadní dvě třetiny močového měchýře. Tyto orgány nebyly na místě činu nalezeny. Řezy nožem byly vedeny natolik zkušeně, že se vyhnuly konečníku a při rozřezávání pochvy nebyl dokonce ani poškozen děložní čípek. Toto všechno musela být práce někoho zběhlého v anatomii nebo patologii, protože všechny tyto orgány byly odstraněny jediným čistým řezem. Všechna zranění na spodní části těla byla způsobena stejným nástrojem jako ta na hrdle. Zbraň musela být 5 až 6 palců dlouhá a velmi ostrá.“
Koroner: „Máte nějakou představu, kolik času pachatel strávil zohavováním oběti?“
Phillips: „I mě by taková práce zabrala minimálně čtvrt hodiny. Podle mého názoru všechna zohavení na spodní části těla byla způsobena proto, aby se pachatel zmocnil již zmiňovaných orgánů oběti.“
Koroner: „Objevily se nějaké nové informace ohledně stop po krvi, které byly nalezeny na zdi?“
Phillips: „Žádné nové stopy po krvi již nebyly nalezeny.“
Předseda poroty: „Je něco, co by naznačovalo, že tato vražda byla spáchána stejným vrahem jako v případě Nicholsové?“
Koroner: „Rozdíl je v tom, že lékař v případě Nicholsové tvrdí, že vrah nejprve útočil na dutinu břišní.“
Předseda poroty: „Byly pořízeny nějaké fotografie očí oběti, pro případ, že se v nich uchoval obraz jejího vraha?“
Phillips: „Já osobně na tohle nemám žádný názor. Byl jsem na to velice často dotazován při vyšetřování, ale podle mě je to jen zbytečná námaha, obzvláště v tomto případě. Padl také návrh, abychom použili policejní psi. Může to být mou neznalostí, ale krev na místě činu patřila oběti, takže nechápu, jak by nás mohli psi dovést k pachateli. Všechny tyto návrhy přišly velmi brzy, myslím, že do 24 hodin po vraždě.“
Koroner: „Mohla být zranění na tváři a krku výsledkem vrahovi snahy přivodit oběti bezvědomí?“
Phillips: „Ano, odpovídá to stopám po škrcení.“
 
Elizabeth Longová: „Bydlím na Church Row, Whitechapel a můj melizabeth-longova.jpganžel James Long se stará o káry. V sobotu 8. září asi v 5:30 jsem šla po Hanbury Street. Mám to po cestě z domu na Spitalfields Market. Časem jsem si jistá, protože hodiny na pivovaru odbíjely půl těsně předtím, než jsem vešla na Hanbury Street. Prošla jsem kolem Hanbury Street 29. Na pravé straně ulice, je to stejná strana, na které stojí číslo 29, jsem na chodníku uviděla muže a ženu, kteří spolu mluvili. Muž stál zády k Brick Lane, žena zády k tržišti. Stáli jen několik yardů od Hanbury Street 29. Ženě jsem viděla do tváře. Viděla jsem tělo v márnici a jsem si naprosto jistá, že je to ta žena, kterou jsem viděla toho rána na ulici. Muži jsem do tváře neviděla, ale všimla jsem si, že byl tmavší. Měl hnědou plstěnou čapku. Myslím, že měl i tmavý kabát, ačkoli si tím nejsem jistá. Podle celkového vzhledu bych odhadovala, že mu mohlo být něco přes 40. Zdálo se mi, že byl o něco vyšší než žena.“
Koroner: „Vypadal jako pracující muž?“
Longová: „Vypadal jako cizinec.“
Koroner: „Ale vypadal jako dokař, dělník nebo jak?“
Longová: „Řekla bych, že vypadal jako otrhaný gentleman.“
Koroner: „Mluvili spolu hlasitě?“
Longová: „Mluvili dost nahlas. Zaslechla jsem, jak on řekl: „Mohla bys?“ A ona odpověděla: „Ano.“ To je všechno co jsem slyšela, protože jsem kolem nich prošla a pokračovala jsem dál. Neohlédla jsem se, takže nemohu říct, kam pak šli.“
Koroner: „Řekla byste, že byli střízliví?“
Longová: „Nevšimla jsem si ničeho, co by naznačovalo, že by byl někdo z nich opilý.“
Koroner: „Je to neobvyklá věc, vidět na tomto místě muže a ženu jak spolu mluví?“
Longová: „Kdepak! Mnohokrát jsem tam ráno viděla takhle postávat podobné dvojice.“
Koroner: „Tak brzo ráno?“
Longová: „Ano. Proto si jich moc nevšímám.“
Koroner: „Jste si jistá časem?“
Longová: „Naprosto.“
Koroner: „Kdy jste toho rána odešla z domu?“
Longová: „Odešla jsem asi v 5:00 a než jsem došla na Spitalfields Market bylo několik minut po 5:30.“
Předseda poroty: „Jaké hodiny jste slyšela odbíjet půl šestou?“
Longová: „Hodiny na pivovaru na Brick Lane.“
 
Edward Stanley, bydlištěm v Osborn Place, Osborn Street, Spitalfields: „Jsem pomocný zedník.“
Koroner: „Jste známý pod přezdívkou „Důchodce“?“
Stanley: „Ano.“
Koroner: „Znal jste zesnulou?“
Stanley: „Ano, znal.“
Koroner: „Navštěvoval jste ji občas?“
Stanley: „Ano.“
Koroner: „Na Dorset Street 35?“
Stanley: „Asi jednou nebo dvakrát. Při jiných příležitostech jsme se vídali na jiných místech.“
Koroner: „Kdy jste ji naposledy viděl?“
Stanley: „V neděli 2. září, mezi 13:00 a 15:00.“
Koroner: „Když jste ji viděl naposledy, měla nějaké prsteny?“
Stanley: „Ano, myslím, že byly dva. Měla je na jednom prstu, ale už nevím na kterém.“
Koroner: „Z jakého byly kovu?“
Stanley: „Podle vzhledu bych řekl, že byly mosazné.“
Koroner: „Víte o někom, s kým měla zesnulá špatné vztahy?“
Stanley: „Nevím o nikom. Když jsem ji viděl naposledy, tak měla na tváři nějaké modřiny. Prý jí je způsobila nějaká žena. Moc jsem se o to nestaral. Říkala, že se s tou ženou pohádala. Je docela možné, že jsem se se zesnulou viděl i po 2. září, protože jsem celý ten týden neměl nic na práci. Jestli jsem se s ní ještě viděl, tak pouze příležitostně a možná, že jsme spolu zašli na pivo. Mám už horší paměť.“
Koroner: „Správce noclehárny tvrdí, že jste mu řekl, aby zesnulou nenechával v noclehárně přespat, pokud by přišla s jiným mužem.“
Stanley: „Já mu nic takového neříkal. Slyšel jsem, že tu bylo řečeno, že nějaký muž za ní chodil v sobotu v noci a zůstával až do pondělního rána. Tohle jsem já nikdy nedělal.“
Předseda poroty: „Ale to byl právě důchodce.“
Koroner: „Takže to musí být nějaký jiný muž?“
Stanley: „To nevím. Mohu mluvit jen sám za sebe.“
Koroner: „Jste důchodce?“
Stanley: „Musím na tuto otázku odpovídat, pane? To s celou vraždou nemá nic společného.“
Koroner: „Bylo nám řečeno, že při jedné návštěvě v noclehárně si onen muž chtěl vyzvednout penzi.“
Stanley: „Pak to nemůžu být já. Celá Evropa si mysli, že jsem to já, ale není to pravda.“
Koroner: „Ovlivní to finanční situaci celé Evropy, když vyjde najevo, že nejste důchodce?“
Stanley: „Ovlivní to mou finanční situaci, pane. Budu ztroskotanec, který sem šel zbytečně a navíc můžu být propuštěný, protože nejsem v práci.“
Koroner: „Byl jste někdy v královském Sussexském regimentu?“
Stanley: „Nikdy, pane. Jsem muž ctící zákony, pane a nezajímám se o nikoho, kdo se nezajímá o mě.“
Koroner: „Zavolejte správce!“
 
Opět byl předvolán Timothy Donovan, správce noclehárny.
Koroner (ukazujíc na Stanleyho): „Viděl jste někdy tohoto muže?“
Donovan: „Ano.“
Koroner: „Je to muž, kterému se říká důchodce?“
Donovan: „Ano.“
Koroner: „Je to ten muž, který chodíval za zesnulou každou sobotu a zdržel se až do pondělí?“
Donovan: „Ano.“
Koroner: „Je to ten muž, který vám dal instrukce, abyste nedovolil zesnulé přespávat v noclehárně s jiným mužem?“
Donovan: „Ano, řekl mi to druhou sobotu.“
Koroner: „Kolikrát jste ho v noclehárně viděl?“
Donovan: „Řekl bych, že tak pětkrát nebo šestkrát.“
Koroner: „Kdy naposledy?“
Donovan: „V sobotu před vraždou. Zůstal až do pondělí. Zaplatil za jednu noc, zesnulá později zaplatila druhou.“
Koroner: „Co nám k tomu řeknete, pane Stanley?“
Stanley: „Můžete to všechno škrtnout, pane.“
Koroner: „Škrtnout vaše svědectví?“
Stanley: „Och ne moje, jeho. Není to pravda. 6. srpna jsem odcestoval do Gosportu a vrátil jsem se až 1. září.“
Koroner: „Potom se tedy správce spletl.“
Člen poroty: „Znal jste zesnulou už z Windsoru?“
Stanley: „Ne. Ona mi jen řekla, že znala někoho z Windsoru a že tam kdysi žila.“
Člen poroty: „Vy jste ji neznal odtud?“
Stanley: „Ne. Znal jsem ji asi dva roky. Navíc jsem ve Windsoru nikdy nebyl.“
Člen poroty: „Stavil jste se v sobotu 8. září na Dorset Street?“
Stanley: „Ano. Jeden čistič bot mi řekl, že to ona byla ta zavražděná na Hanbury Street, takže jsem šel do noclehárny zeptat se, jestli je to pravda. Překvapilo mě to. Hned potom jsem odešel.“
Člen poroty: „Proč jste neinformoval policii, že jste oběť znal? Měl jste se přihlásit jako svědek, víte to?“
Stanley: „Přihlásil jsem se na policejní stanici na Commercial Street, kde jsem řekl vše, co vím.“
Koroner: „Nebylo vám řečeno, že vás hledá policie?“
Stanley: „Ano, ale až později. Zjistil jsem to až poté, co jsem byl na policii.“
 
Albert Cadosch: „Jsem tesař a bydlím na Hanbury Street 27, to je vedle čísla 29. V sobotu jsem vstal asi v 5:15 a šel jsem na dvůr. To už mohlo být tak dvacet minut po páté. Když jsem se vracel ke dveřím, uslyšel jsem, jak nějaký hlas říká: „Ne.“ Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsem procházel dveřmi. Řekl bych, že to šlo ze dvora v čísle 29. Nemůžu ale stoprocentně říct, z které strany to přišlo. Vrátil jsem se do domu, ale asi za tři nebo čtyři minuty jsem se do dvora vrátil. Když jsem se opět vracel ke dveřím, uslyšel jsem ránu, jakoby něco spadlo na plot, který odděluje náš dvůr od toho v čísle 29.“
Koroner: „Podíval jste se, co to bylo?“
Cadosch: „Ne.“
Koroner: „Slyšel jste nějaký hluk, zatímco jste byl na druhém konci dvora?“
Cadosch: „Ne.“
Koroner: „Nějaké šustění šatů?“
Cadosch: „Ne. Pak už jsem šel zpět do domu a vyrazil na cestu do práce. Byly asi dvě minuty po půl šesté, když jsem prošel kolem Spitalfields Church.“
Koroner: „Slyšel jste někdy nějaké lidi v okolních dvorech?“
Cadosch: „Občas, ale ne moc často. Hned poté, co jsem se vrátil z práce, jsem informoval policii.“
Předseda poroty: „Jak vysoký je ten plot?“
Cadosch: „Asi 5 stop a 6 palců až 6 stop.“
Koroner: „To jste nebyl ani zvědavý co ten hluk způsobilo?“
Cadosch: „Ani ne.“
Koroner: „Není neobvyklé slyšet takhle brzo po ránu, jak něco naráží na plot?“
Cadosch: „Oni tam vyrábějí krabice, takže to až tak divné není. Byl jsem už myšlenkami ve své práci, možná, že za jiných okolností bych se šel podívat.“
Předseda poroty: „Škoda, že jste to neudělal.“
Cadosch: „Když jsem potom vyšel na ulici, neviděl jsem ani živáčka.“
 
William Stevens, bydlící na Dorset Street 35: „Jsme natěrač. Znal jsem oběť. Naposledy jsem ji viděl dvacet minut po půlnoci v sobotu 8. září v kuchyni v noclehárně. Nebyla opilá.“
Koroner: „Měla oběť u sebe prsteny?“
Stevens: „Ano.“
Stevensovi byl předložen kousek obálky nalezený na místě vraždy.
Stevens: „Myslím si, že je to stejná obálka, kterou si zesnulá brala z krbové římsy. Poznal jsem ji podle toho červeného razítka. Pak odešla z kuchyně. Myslel jsem, že šla do postele. Pak už jsem ji nikdy neviděl. Nevím o nikom, s kým by měla špatné vztahy.“
 
Člen poroty: „Je nějaká šance, že ministr vnitra vypíše odměnu za informace vedoucí k dopadení pachatele?“
Předseda poroty: „Je zde již odměna 100 liber, kterou nabídl poslanec Samuel Montagu a je docela možné, že se zvýší na 200 liber. Koroner se již zmínil, že vláda žádnou odměnu nevypíše.“
Člen poroty: „Myslím, že odměna od vlády má větší váhu, proto by měla být vypsána.“
Předseda poroty: „Na to panují rozdílné názory. Je docela dobře možné, že odměna nakonec stoupne až na 300 liber. Toto je ovšem aktivita jednotlivců.“
Koroner: „Zdá se, že vyšetřování je u konce.“
Předseda poroty: „Vypadá to, že půjde o úkladnou vraždu spáchanou neznámým pachatelem.“
Bylo rozhodnuto odložit vyšetřování do příští středy, kdy bude vynesen konečný verdikt.
 
Den 5 – středa 26. září 1888
 
Koroner: „Objevil se nějaký nový důkaz, o kterém bychom měli vědět?“
Inspektor Chandler: „Ne.“
Koroner: „Nejprve bych chtěl poděkovat porotě za spolupráci, vaše práce je téměř u konce. I když nakonec nevedla k dopadení pachatele této odporné vraždy, já pevně věřím, že až se ho podaří odhalit, naše námaha nebude zbytečná. Všechna svědectví jsou nyní zaznamenána a mohou být použita při soudním procesu s pachatelem. Případu se dostalo velké publicity, která nakonec může vést k získání nových důkazů, které nás jistě dovedou ke zdárnému ukončení našeho pátrání. Nyní si shrneme důležitá fakta. Oběť se jmenovala Annie Chapmanová, bylo jí 47 let a byla vdovou. Její manžel byl kočí z Windsoru. 3 nebo 4 roky před jeho smrtí žili manželé odděleně. Manžel posílal zesnulé týdně částku 10 šilinků až do své smrti o Vánocích v roce 1886. Je zcela evidentní, že zesnulá žila nemravný život a to vše se ještě zhoršilo v okamžiku, kdy přišla o pravidelnou finanční injekci v podobě manželových peněz. S rodinou se nestýkala, její bratr ji viděl naposledy před 5 měsíci, kdy si od něj půjčila menší obnos. Zesnulá žila v běžných noclehárnách v okolí Spitalfields, kde lidé žijí ve stádech jako dobytek. Zde se na ní začaly projevovat příznaky fyzického strádání z nedostatku jídla. Svědectví, která vypovídají o životní úrovni  lidí žijících v těchto noclehárnách, nám ukazují, že i v 19. století existují místa, na která nemůže být civilizovaná společnost hrdá. Ale nic, co zde zaznělo, se nevyrovná té hrůze, kterou si tito obyvatelé musejí den co den procházet. Strádání hladem, nemravnosti, špína, všudypřítomné zlo. I modřiny, které zesnulá utržila asi týden před její smrtí, vzešly z naprosto nesmyslné hádky o věc, kterou my bereme jako naprosto samozřejmou. Právě v jedné takové noclehárně byla zesnulá viděna jen několik hodin před objevením jejích znetvořených ostatků. Odpoledne a večer v pátek 7. září zesnulá trávila střídavě v noclehárně na Dorset Street 35 a v hostinci U Ringerů, kde utratila všechny svoje peníze. Mezi 1:00 a 2:00 jsou po ní požadovány peníze za postel, zesnulá proto vyráží na ulici, aby nějaké získala. V 1:45 opouští prostory noclehárny a je viděna nočním hlídačem jak zahýbá na Little Paternoster Row na Brushfield Street, tedy ne přímo na Hanbury Street. Ještě v této době má na jednom ze svých prstů dva nebo tři prsteny. Podle svědků šlo o obyčejné prsteny nevalné hodnoty. Po dobu asi čtyř hodin o zesnulé nemáme žádné informace, ale v 5:30 paní Longová prochází Hanbury Street během své cesty z domova v Church Street na Spitalfields Market. Šla po severní straně ulice směrem na západ, když uviděla muže a ženu postávající několik yardů od místa, kde bylo později nalezeno tělo oběti. I když Annie Chapmanovou neznala, je si jistá, že onou ženou byla právě ona. Dvojice spolu mluvila poměrně hlasitě, ovšem ne tak, aby vzbuzovala podezření. Jediné, co svědkyně slyšela, byl lakonický dotaz muže: „Mohla bys?“ a strohý ženin souhlas. Vzhledem k následujícím událostem dává jejich kratinký rozhovor celkem smysl. Paní Longová pokračovala dál a to bylo naposledy, kdy někdo viděl zesnulou naživu. Je zde jistý rozpor v určení doby, kdy došlo k vraždě. Tato odchylka je ovšem jen velmi nepatrná a v podstatě i nedůležitá. Tělo oběti bylo nalezeno asi v 6:00. Ve 4:50 byl Richardson na dvoře a nic podezřelého neviděl. V 5:30 byla oběť viděna paní Longovou, jak mluví s neznámým mužem. Cadosch tvrdí, že bylo 5:20, když ze sousedního dvorku uslyšel, jak někdo říká: „Ne.“ O tři nebo čtyři minuty později uslyšel, jak něco udeřilo do plotu. Může se ovšem plést, protože sám uvádí, že vstával v 5:15 a kolem hodin na Spitalfields prošel až po 5:30. Je sice pravda, že doktor Phillips tvrdí, že když viděl tělo v 6:30, byla oběť již asi 2 hodiny po smrti. Sám ovšem připouští, že vzhledem k chladnému ránu a velké ztrátě krve oběti, jeho odhad může být nepřesný. Pravdou je, že moment, kdy paní Longová viděla dvojici na Hanbury Street a vraždu muselo dělit jen několik málo minut. Hanbury Street 29 je dům, jakých v okolí stojí stovky. Všechny byly původně postaveny jako domy pro tkalce, když ale ruční tkalcovské stavy vystřídaly stroje poháněné párou, z domů se staly příbytky pro chudé. Dům je sice poměrně velký, je ovšem v takovém stavu, že je velké riziko už jen to, že v něm vůbec někdo bydlí. V tomto domě přitom bydlí 17 lidí od ženy a jejího syna bydlící v obchodě s masem v přízemí až po Davise, jeho manželku a tři syny, bydlící společně v podkroví. Dveře do domu, stejně jako dveře do dvora se nikdy nezamykají a zdá se, že v průchodu, stejně jako ve dvoře, se neustále pohybují lidé, kteří zde evidentně nemají co pohledávat. Je velice pravděpodobné, že zesnulá znala toto místo, protože bylo vzdálené pouze 300 nebo 400 yardů od místa, kde žila. Pokud tomu tak bylo, je pravděpodobné, že její vrah naopak tento dům neznal, stejně jako jeho obyvatele. Někteří obyvatelé domu byli tu noc vzhůru. Vozka Thompson šel již v 3:50 do práce. O hodinu později navštívil dům John Richardson. Krátce po 5:15 byl Cadosch na sousedním dvoře. Vozka Davis, který obývá třetí poschodí domu, slyšel kostelní hodiny bít 5:45, vstal, udělal si šálek čaje a šel na dvůr, kde ke svému zděšení nalezl zohavené tělo ženy. Kolem 6:10 byl o nálezu těla informován inspektor Chandler na Commercial Street. Nic nenasvědčuje tomu, že by si oběť neuvědomovala, co dělá. Je pravda, že toho večera pravděpodobně prošla několika stupni opilosti. Její přítelkyni se v 17:00 předešlého večera na Dorset Street jevila jako naprosto střízlivá. Později musela požít alkohol, protože když před 2:00 opouštěla noclehárnu, noční hlídač si všimnul, že měla něco popito, ale dodal, že to bývalo i horší. Stejně tak správce noclehárny uvedl, že evidentně pila, ale mohla jít rovně. Dále uvedl, že měla pravděpodobně pouze pivo, jehož účinky daleko rychleji vyprchají, než kdyby požila nějakou tvrdší lihovinu. Paní Longová, která oběť viděla jako poslední, uvedla, wynne-e.-baxter.jpgže nic nenasvědčovalo tomu, že by zesnulá byla opilá. Navíc je velice nepravděpodobné, že by oběť měla dost financí k tomu, aby si mohla koupit alkohol. Tomu nasvědčuje i provedená pitva, která odhalila, že v žaludku bylo jídlo, ale žádné tekutiny a doktor Phillips doslovně uvedl, že oběť po nějakou dobu rozhodně nepožila alkohol. Proto, když oběť vstupovala na dvůr, byla při plném vědomí, ačkoliv nemohla tušit, že její společník má úplně jiné úmysly, než předpokládala. Podle dostupných důkazů se zdá, že dvojice prošla průchodem, pak zadními dveřmi a sestoupila po třech schodech na dvůr. Po levé straně je mezi schody a plotem menší výklenek. Zde se pravděpodobně dvojice zastavila. Tady také musel ten ničema stisknout oběti hrdlo, čímž zabránil tomu, aby mohla nebohá žena křičet a navíc ji škrcením přivodil bezvědomí. Nenašel se jediný důkaz, který by ukazoval, že mezi pachatelem a jeho obětí došlo k zápasu. Šaty oběti nebyly roztrhané. Už v této fázi zločinu se zdá, že ničema věděl, jak efektivně provést svou ohavnou práci. Pak svou oběť položil na záda, a i když je možné, že v tu chvíli tělo ženy narazilo na plot, zdá se, že vrah jednal velmi opatrně a nenechal tělo oběti spadnout, spíše ho na zem položil. Vrah poté své oběti na dvou místech prořízl hrdlo a zohavil dutinu břišní. Vše bylo provedeno s chladnou opovážlivostí a bezohlednou troufalostí. Je ale velmi pozoruhodné, že vrah vyprázdnil kapsy své oběti a jejich obsah pečlivě vyskládal do řady v blízkosti nohou zavražděné. Tato vražda se obešla, stejně jako v případě vraždy v Buck's Row, bez křiku oběti. V domě žije šestnáct lidí, zdi domu jsou navíc ze dřeva. Davis od 3:00 neusnul vyjma tři čtvrtě hodiny mezi 5:00 a 5:45. Paní Richardsonová si několik minut po 3:00 brala své léky, ale žádný hluk během noci neslyšela. Paní Hardimanovou, bydlící v přízemí, probudil až hluk následující po nálezu těla. Žádný obyvatel domů, které obklopují dvůr, neslyšel nic podezřelého. Bestie, která tento zločin spáchala, se dokonce nenamáhala, aby svou odpornou práci zakryla, zanechala ji všem na očích. Z těla oběti byla odstraněna děloha. Podle policejního lékaře k tomu pachatel potřeboval značnou znalost lidské anatomie. V těle nebyly vedeny žádné zbytečné řezy, vrah znal přesné rozmístění orgánů v těle a velice dobře věděl jak použít svůj nůž, aniž by narušil okolní orgány. To nemohla provést osoba neobeznámená s lidskou anatomií. K těmto znalostem rozhodně nepostačuje znalost zvířecí anatomie, zdá se, že vrah musí být člověk obeznámený s prací v pitevně. Fakt, že motivem k vraždě bylo vlastnit část těla oběti, je naprosto děsivý. Ale k jiným závěrům dojít nemůžeme. Pokud by byla motivem krádež prstenů, byla by zranění na břiše naprosto nesmyslná, zvláště poté, co oběť již byla po smrti. Navíc je velmi nepravděpodobné, že by pachatel vynaložil takové obrovské úsilí a trávil u těla minimálně dalších 15 minut kvůli krádeži laciných mosazných prstenů. Jediný správný závěr je ten, že cílem vraždy bylo zohavení oběti a krádež prstenů byla jen pouhá chabá snaha vraha zamaskovat své skutečné úmysly. Ty jsou ovšem i tak naprosto zřejmé. Vše ukazuje na to, že vrahem je šílenec s morbidními potřebami. Zdá se zbytečné toto zdůrazňovat, ale musím uvést jeden příklad z nedávné doby. Jde také o ukázku, že publicita věnovaná tomuto případu by mohla pomoci při vyšetřování. Těsně po vydání raníků, obsahujících svědectví policejního lékaře, se mi ozval úředník z jedné naší významné lékařské školy. Když jsem se s ním setkal, řekl mi, že před několika měsíci se kurátorovi Muzea patologie ozval jakýsi Američan a žádal ho, aby pro něj získal několik vzorků děloh. Byl ochotný zaplatit 20 centů za každý vzorek. Měl v úmyslu tyto vzorky přidávat zdarma ke své knize, kterou se chystal vydat. Ačkoliv byl rázně odmítnut, Američan své žádosti dále stupňoval. Navíc projevil přání, aby orgány nebyly naloženy ve víně, ale v glycerinu, protože takto vydrží déle čerstvé. Když byl znovu odmítnut, obrátil se ještě na několik dalších lékařských institutů v zemi. Nemohu samozřejmě vědět, zdali má tato věc jakoukoliv souvislost s naším případem, je ale možné, že nějaký lotr se o tom dozvěděl a rozhodl se za mrzký peníz opatřit Američanovi vzorek pro jeho knihu. Je tedy možné, že motivem mohla být i odporná touha po penězích. O všem jsem samozřejmě okamžitě informoval Scotland Yard. Nevím, jestli to může pomoci při vyšetřování této odporné vraždy, ale považoval jsem za nutné předstoupit s touto záležitostí před porotu. Je docela možné, že vysvětlení celé této věci nakonec přijde z Ameriky. Tolik k hledání motivu vraždy a ke snaze určit charakter jejího pachatele. Po zločinu by mělo následovat rychlé odhalení pachatele a jeho stejně rychlé odsouzení. Ovšem beztrestnost vrahů Marthy Tabramové a Mary Ann Nicholsové vede k tomu, že musíme řešit další a další podobně odporné zločiny. Je velmi smutné, že ani po třech týdnech od této děsivé události nebyl pachatel pohnán před spravedlnost. Přesto stále doufám, že se našim skvělým detektivům podaří toto monstrum odhalit. Jistou naději nám dává to, že se nám podařilo nalézt motiv vraždy a určitá vodítka vedoucí k jejímu pachateli. Jeho motiv je naprosto zřejmý. Jeho znalost anatomie ho vyřazuje z kategorie běžných zločinců. Ukazuje nám, že tyto znalosti musel získat jako pomocník při pitvách nebo při návštěvách piteven. Tím je přece jen trochu omezen okruh možných podezřelých. Pachatel navíc musel být v den vraždy celou noc mimo domov, nebo přinejmenším musel být pryč alespoň v ranních hodinách 8. září. Jeho ruce musely být potřísněné krví, protože nepoužil kohoutek na místě činu. To dokazuje hrnec s čistou vodou umístěný pod kohoutkem. Jestliže se ukáže jako správná teorie o šílenství pachatele, okruh se opět o něco zúží. Navíc pokud paní Longové neselhala paměť, a pokud muž, kterého viděl, byl opravdu vrah, máme i hrubý popis pachatele. Cizinec, tmavší pleti, přes 40 let, o něco vyšší než jeho oběť, zchudlého zevnějšku, s hnědou čapkou a tmavým kabátem. Jestli se mnou bude porota souhlasit, nemáme co do činění s vraždou běžného typu. Nebyla spáchána ze žárlivosti nebo pomsty. Nebyla to loupežná vražda. Její motivy jsou ostudou pokroku, civilizace a poskvrnou naší křesťanské společnosti. Na závěr bych ještě jednou chtěl poděkovat členům poroty za jejich pomoc při objasňování této strašlivé tragédie.“
Předseda poroty: „Můžeme dospět jen k jednomu verdiktu: úkladná vražda spáchaná neznámým pachatelem. Chtěli jsme ještě přidat dodatek protestující proti stavu místní márnice, ale jelikož to už udělaly předešlé poroty, je to nejspíše zbytečné.“
Verdikt úkladné vraždy spáchané neznámým pachatelem posléze vstoupil v platnost.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA